Kacířské eseje
Inscenace Kacířské eseje, svým názvem odkazuje k jednomu z nejvýznamnějších děl filozofa Jana Patočky. Jan Patočka je také ústřední postavou hry režiséra Miroslava Bambuška, který se s uměleckou licencí soustředí na poslední etapu života tohoto filozofa, tedy období po sepsání Charty 77. Patočkův postoj k pravdě, svobodě slova a odmítání nevyžádané moci vedoucí ke konfrontaci s mocí, která tyto hodnoty potlačuje, vnímáme jako stále aktuální a stává se ústředním tématem představení. Inscenace je expresivním, přesto přehledným rejem, ve kterém se mísí policejní výslechy s poetickými odkazy k Máchovi, Beethovenovi nebo i k Pavlu Zajíčkovi. Nejde nám o to budovat hrdinský kult Jana Patočky, ale nalézt v jeho díle a životě sílu k tomu, postavit se jakémukoli projevu nesvobody i v současnosti.
Projekt Kacířské eseje je spolupráce spolku Mezery a Studia Hrdinů.
Předstupněm inscenace Kacířské eseje byl scénický dokument Jan Patočka a Charta 77 uváděný ve Studiu Hrdinů v limitovaném počtu pěti repríz od října do prosince 2019.
Zuzana Bambušek Krejzková získala Cenu divadelní kritiky 2020 za výpravu k inscenaci Kacířské eseje.
Miroslav Bambušek byl nominován v Cenách divadelní kritiky 2020 za text hry Kacířské eseje v kategorii Prvně uvedená česká hra.
Vladimír Franz byl nominován v Cenách divadelní kritiky 2020 za hudbu k inscenaci Kacířské eseje.
Děkujeme:
ohlasy a recenze:
Energie je všude plno. Bambušek někdy její koncentraci stupňuje až k hranici snesitelnosti, jako by očekával, že vytrváním v extrému se něco důležitého zlomí – v představení, v publiku, v každém jednotlivci, který je přítomen této filosofické slavnosti. Divadlo se tu podobá ráně pěstí, která je ale i úderem srdce; bez propojení obojího Bambušek neumí tvořit. Kacířské eseje jsou divadlem divokým, jež je hnáno napětím extrémů, jako se v protikladech děje (náš) hérakleitovský svět.
– Petr Fischer, Právo – příloha Salon, 23. ledna 2020
S Miroslavem Bambuškem se jako kritik setkávám poprvé. Zřejmě ke své škodě, protože jeho poslední epos ve Studiu Hrdinů, Kacířské eseje, na němž je vedle Jana Patočky podepsán i jako autor, mně nabídl vyzrálý, uspořádaný tvar imaginativního básnivého divadla, inspirující svým vstupem do postdivadelního světa a kladoucím zásadní teoretické otázky.
– Jan Císař, Lidové noviny, 29. ledna 2020
Divadelní noviny 3
Sukces
Expresivní, performativní divadlo, jaké vyznává tvůrce Miroslav Bambušek, dává v této produkci vyniknout filozofujícím slovům a myšlenkám, čímž v mnoha pasážích získává inscenace až meditativní charakter. Přitom si ale udržuje silný performativní rozměr, a to nejen fyzickým jednáním herců, ale i hudebním a zvukovým plánem (Vladimír Franz), prostorovým a výtvarným působením (výprava Zuzana Krejzková), včetně stínových světelných efektů (světla Pavel Havrda) a velkoplošných projekcí (video Jan Daňhel a Jakub Halousek). Scénář sestává z vesměs krátkých dialogů a ostrých dramatických scén, které herci rozehrávají s maximálně možnou autenticitou. Z každého setkání, z každé situace vytvářejí dramatické střety osobností, jejich charakterů, postojů a vizí. Účinkování filozofa Miroslava Petříčka v roli Hérakleita z Efesu a hudebníka Vladimíra Franze jako Ludwiga van Beethovena dodává produkci další – myšlenkově a postojem – autentický rozměr.
– Divadelní noviny 3, 4. února 2020
Velice povedené divadlo s nezbytným přesahem, tak jak jej umí uchopit právě Miroslav Bambušek. Skvěle napsané a bravurně uvedené v život.
– Lukáš Holubec, SAD / 2021, číslo 1 (z hodnocení Cen divadelní kritiky)
Eklektická hudba jako funkční součást produkce.
– Vladimír Hulec, SAD / 2021, číslo 1 (z hodnocení Cen divadelní kritiky)
Silně obsazená inscenace má rytmus, spád a hloubku a s divákem se příliš nemaže. Nakládá mu silná témata a nedává mu čas všechno detailně zpracovat a promyslet, živá hudba na scéně pod taktovkou Vladimíra Franze dodává důležité akcenty a filosofické myšlenky i nehoráznost nemyšlenek fízlů, násilí a znásilňování člověka (člověkem) je exaltovaná až do skoro nesnesitelné hysterie. Já jsem si to ovšem, s jistým masochismem, užíval.
– Marek Douša, naseveru.net, 19. října 2021
(…) inscenační opus při vší apelativnosti založený především na ingrediencích, které nedovolí, aby se stal pouhou agitkou – na to je v něm nejen dostatek myšlení coby opaku ideologie, ale i zběsilosti a básnivosti a také vtipu, ba humoru, a rovněž rovin existenciálních a metafyzických. (…) Miroslav Bambušek má ve svých nejsilnějších tvůrčích polohách(…)dar razantně, ale nepovrchně z odkazů a dějů spjatých převážně s evropským prostorem od nástupu totalitních systémů nasvítit to pořád současné, živé, znepokojivé i podnětné (…) Obzvlášť pozoruhodnou inscenaci ovšem z Bambuškových Kacířských esejí činí až spojení naznačených významů s výrazovými prostředky, které jsou vzhledem k tématům překvapivé, ale nakonec přiléhavé a podmanivé (…) Stejně dráždivé spojení v případě této inscenace představuje něco tak riskantního, jako je koexistence výborných a zkušených herců s neherci, nadto v tak náročně pojatém celku. (…) Inscenaci považuji v kontextu současného českého divadla za výjimečnou.
– Terezie Pokorná, Bubínek Revolveru, 11. července 2022
