Romanticky rozprašuji vlastní popel

  • Středa 17. 4. 20:00 Koupit vstupenky
  • Úterý 28. 5. 20:00 Koupit vstupenky

  • režie: Linda Dušková
    dramaturgická spolupráce: Sodja Lotker, Jan Horák
    scéna: Zuzana Sceranková
    kostýmy: Klára Fleková
    hudba: Matyáš Řezníček
    světelný design: Patrik Sedlák
    pohybová spolupráce: Tereza Ondrová
    asistentka scénografie: Anna Vohralíková
    spolupráce na konceptu: Zuzana Sceranková
    fotografie: Michal Hančovský

    hrají: Karin Bílíková, Sára Märc, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla
    délka představení: 65 minut

    Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.

    Jevištní esej. Volná adaptace posledního textu francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa.

    Roland Barthes (1915-1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora, který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.

     

    V inscenaci jsou použity úryvky z děl Rolanda Barthesa: Světlá komora, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, Journal de deuil.

    Inscenaci finančně podpořila:

     

     

    výňatky z recenzí:

    „Volná adaptace Světlé komory francouzského sémiotika a teoretika kultury Rolanda Barthese, uvedená pod názvem Romanticky rozprašuji vlastní popel, vykládá jeho teorii obrazu pomocí srozumitelných, ne však prvoplánových metafor. Publikum tak může přihlížet hře na honěnou předobrazu s obrazem, denotátu s konotátem…

    …Vášnivé bádání

    Ve Světlé komoře se Barthes svěřuje s „onto-logickou touhou“, která se ho při kontaktu s fotografií zmocňuje: „Chtěl jsem se za kaž- dou cenu dozvědět, čím je ‚v sobě‘, jaký pod- statný rys ji odlišuje od společenstva obrazu.“ Podobnou touhu ve mně zažehla hra: touhu přijít na kloub něčemu, co v rámci studia – jak Barthes označuje proces vášnivého pídě- ní se po podstatě nějakého jevu – ohledáváme. I když se nějaký text nebo hra zabývají spole- čensky významným tématem, ne vždy doká- žou čtenářstvo či diváctvo přimět k tomu si zkoumaný objekt a emoce s ním spojené vzít za své. Ve mně hra studijní zápal rozhodně sil- ně rozdmýchala. Jako punctum, jak Barthes označuje onen významný moment, který vás při studiu fotografického obrazu (či čehokoli jiného) protne jako šíp, přitom funguje nápa- ditá scénografie, která se spokojí s minimem kulis, ale zato do poslední kapky vysává mož- nosti perspektivy.”

    Magdaléna Michlová, advojka.cz, 28. února 2024

    „Jedna fascinující hra světel a projekcí na vrstvené promítací plochy střídá druhou. Nechybí skvěle načasované herecké akce. Scény komentující jediný detail, předmět či pohyb, jsou silné ve svém minimalistickém výrazu. (…) V některých scénách naopak (inscenace – pozn. SH) pracuje s textem jako s materiálem, skrze nějž se dostává k tomu, co text neříká. Právě v opatrném uhýbání od textu, tedy ve scénách, kde Barthese nečiní jen srozumitelným, ale také nepřesným, je inscenace nejpůsobivější.“

    Josefína Formanová, artikl.org, 8. dubna 2023

    „Působivá je scéna rozvolňování hmoty s animací přímo na tělech hereček. Efektní výměna tváří a jejich zdvojování pouze za pomoci projekce a závojů je fascinující hra ve stylu laterny magiky, vyžadující technickou preciznost jak aktérek, tak mistrů světla a kamery. Vypichuje se pomíjivost každé vteřiny, každá zachycená skutečnost se optickým kouzlem proměňuje v klam jako šálek čaje bez šálku (na nějž také dojde). Sledování Schrödingerovy kočky by mi sotva poskytlo magičtější zážitek.“

    Veronika Boušová, divadelni-noviny.cz, 28. února 2023

    premiéra: 17. 3. 2022
    foto