Romanticky rozprašuji vlastní popel


režie: Linda Dušková
dramaturgická spolupráce: Sodja Lotker, Jan Horák
scéna: Zuzana Sceranková
kostýmy: Klára Fleková
hudba: Matyáš Řezníček
světelný design: Patrik Sedlák
pohybová spolupráce: Tereza Ondrová
asistentka scénografie: Anna Vohralíková
spolupráce na konceptu: Zuzana Sceranková
fotografie: Michal Hančovský

hrají: Karin Bílíková, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla
délka představení: 65 minut

Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.

Jevištní esej. Volná adaptace posledního textu francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa.

Roland Barthes (1915-1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora, který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.

 

V inscenaci jsou použity úryvky z děl Rolanda Barthesa: Světlá komora, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, Journal de deuil.

Inscenaci finančně podpořila:

 

 

výňatky z recenzí:

„Volná adaptace Světlé komory francouzského sémiotika a teoretika kultury Rolanda Barthese, uvedená pod názvem Romanticky rozprašuji vlastní popel, vykládá jeho teorii obrazu pomocí srozumitelných, ne však prvoplánových metafor. Publikum tak může přihlížet hře na honěnou předobrazu s obrazem, denotátu s konotátem…

…Vášnivé bádání

Ve Světlé komoře se Barthes svěřuje s „ontologickou touhou“, která se ho při kontaktu s fotografií zmocňuje: „Chtěl jsem se za každou cenu dozvědět, čím je ‚v sobě‘, jaký podstatný rys ji odlišuje od společenstva obrazu.“ Podobnou touhu ve mně zažehla hra: touhu přijít na kloub něčemu, co v rámci studia – jak Barthes označuje proces vášnivého pídění se po podstatě nějakého jevu – ohledáváme. I když se nějaký text nebo hra zabývají společensky významným tématem, ne vždy dokážou čtenářstvo či diváctvo přimět k tomu si zkoumaný objekt a emoce s ním spojené vzít za své. Ve mně hra studijní zápal rozhodně silně rozdmýchala. Jako punctum, jak Barthes označuje onen významný moment, který vás při studiu fotografického obrazu (či čehokoli jiného) protne jako šíp, přitom funguje nápaditá scénografie, která se spokojí s minimem kulis, ale zato do poslední kapky vysává možnosti perspektivy.”

Magdaléna Michlová, advojka.cz, 28. února 2024

„Jedna fascinující hra světel a projekcí na vrstvené promítací plochy střídá druhou. Nechybí skvěle načasované herecké akce. Scény komentující jediný detail, předmět či pohyb, jsou silné ve svém minimalistickém výrazu. (…) V některých scénách naopak (inscenace – pozn. SH) pracuje s textem jako s materiálem, skrze nějž se dostává k tomu, co text neříká. Právě v opatrném uhýbání od textu, tedy ve scénách, kde Barthese nečiní jen srozumitelným, ale také nepřesným, je inscenace nejpůsobivější.“

Josefína Formanová, artikl.org, 8. dubna 2023

„Působivá je scéna rozvolňování hmoty s animací přímo na tělech hereček. Efektní výměna tváří a jejich zdvojování pouze za pomoci projekce a závojů je fascinující hra ve stylu laterny magiky, vyžadující technickou preciznost jak aktérek, tak mistrů světla a kamery. Vypichuje se pomíjivost každé vteřiny, každá zachycená skutečnost se optickým kouzlem proměňuje v klam jako šálek čaje bez šálku (na nějž také dojde). Sledování Schrödingerovy kočky by mi sotva poskytlo magičtější zážitek.“

Veronika Boušová, divadelni-noviny.cz, 28. února 2023

premiéra: 17. 3. 2022
foto