SAM
Režisérka Kamila Polívková zkoumá spolu s Karlem Rodenem nesmírnou přitažlivost popularity, která v lidech probouzí voyeuristické sklony a dodává i nejbanálnějším věcem, činům a výrokům známé osobnosti – umělce – zdání jedinečnosti a vyšší hodnoty. Z různých úhlů pohledu nahlíží na normy související s tvůrčí prací, uměním a produktivitou a rozebírá vztah mezi divákem a (uměleckým) objektem jeho zájmu. Tradicí určená „nepsaná“ pravidla jsou jak v Samově performanci, tak v samotné inscenaci vtipně narušována a vyhrocena do často až absurdních situací.
česká premiéra: 27. dubna 2012 v Divadle Komedie
pražská derniéra: 24. dubna 2013 (hraje se ještě na zájezdech mimo Prahu)
Inscenace SAM vznikla za podpory Pražského komorního divadla.
Nominace na Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci současného textu 2012.
Ohlasy:
V náročném žánru monodramatu, kde se herec musí spoléhat jen na sebe samého, dokazuje Karel Roden svou plasticitu umírněným mimickým i gestickým projevem a prací s hlasem, pomocí něhož dokáže vytvořit velmi intimní atmosféru v těsné blízkosti diváků. Zkrvavený a o vlastní intimitu zcela připravený umělec nedokáže v závěru překročit pouhou značku na zemi a opustit celu, protože se stal její součástí a pomyslní vlci přitom stále přihlížejí.
Jakub Škorpil, nadivadlo.blogspot.cz, 16/5/20113
Rodenův výkon je fascinující. Na jevišti je jen pár rekvizit, v pozadí na horizontu se zdvihá velká bílá role papíru, jenž pokrývá i jeviště. Roden je v oranžové kombinéze. Mluví do diváků, mluví sám se sebou. Propadá se do stavů šílenství a zase se z nich vymaňuje. Je čím dál úzkostnější, autističtejší. Jako bychom sledovali lékařský experiment. Vše je viditelné, čisté, čitelné. I stavy šílenství. (…)Karel Roden je od počátku s ním spjatý. Jeho démonický, zdánlivě nespoutaný, ve skutečnosti však velmi intimní, autentický způsob hraní dokonale vystihuje podstatu osmiletého usilování této scény. Tedy dostávat se intelektuálně náročnou, výsostně uměleckou formou k podstatě bytí.
Vladimír Hulec, E15, 14/5/2012
V přesně vedené režii i jednoduché, nepopisné scénografii rozehrál Karel Roden velké existenciální téma zkoumání hranic lidské identity, téma rozpaků z nepravého bytí, studu za sebe i za svět, v němž být ‚jen tak‘, neprakticky, sám sebou je čím dál tím nesplnitelnější úkol.
Vladimír Just, Lidové noviny, 3/5/2012
Když se pak Roden vysouká z oranžového ‚pracovního‘ oděvu, sejde do publika v tmavém obleku a bílé košili bez kravaty a komentuje dění na jevišti. Tam, na onom plátně, v promítaných filmových dotáčkách, vidíme ve stejném obleku a ve stejné košili tutéž postavu. Hranice mezi „objektem“, který je sledován, a mezi diváky, kteří jej sledují, se rozmývá a problematizuje, a to i proto, že ta postava v tmavém obleku a bílé košili je – jak Roden dává v komentáři na srozuměnou – návštěvníkem, který si přišel prohlédnout Sama. Tato partie, v níž se identity znejišťují a přelévají, končí možná vůbec nejsilnějším okamžikem inscenace, kdy Sam/návštěvník/Roden zpívá či možná lépe hlasově do prostoru cizelérsky pokládá gruzínskou píseň Mtacmindis mtvare (Měsíc nad Mtatsmindou) – tento kontemplativní okamžik dostává až náboženskou dimenzi. Nádhera. To jsou okamžiky, kvůli nimž se vyplatí chodit do divadla!
Josef Chuchma, iDnes.cz – Kavárna on–line, 2/5/2012
Karel Roden v hlavní roli je vždycky zárukou divadelního zážitku. Přechází od neurózy a nesmělosti k suverenitě, od rozjásanosti a humoru k rozčilení, po celou dobu ale udržuje jistý smutek. Sam je tak další počin, který potvrzuje, že na poslední sezoně v Komedii si Pražské komorní divadlo dává mimořádně záležet.
Vojtěch Varyš, Týden, 30/4/2012
