Molyneuxova otázka
Molyneuxova otázka se zabývá tématem snů nevidomých. Vztahují se k vizuálně založeným myšlenkám? Jak zní? A jak se vytvářejí narativní struktury ve snech lidí, kteří nikdy neviděli a jejichž podvědomí se nevyjadřuje obrazy? Název inscenace vychází z filozofické otázky britského přírodního filozofa Williama Molyneux z roku 1688, která tematizuje fungování lidského poznávání skrze slepotu: pokud by člověk, který se narodil slepý, opět viděl díky operaci, byl by s to rozpoznat kostku a kouli podle vzhledu? Nebo by se jich musel dotknout?
Vychozím bodem projektu je série rozhovorů, které Katharina Schmitt udělala v roce 2016 v Praze a ve Vídni s lidmi, kteři se narodili nevidomí. Na základě těchto rozhovorů vznikl dramatický text Kathariny Schmitt a hudební skladba Michala Rataje, jejíž výchozím materiálem jsou tyto rozhovory a jejich zvukové nahrávky.
Děj textu se odehrává v darkroomu jakéhosi klubu, v prostoru, v němž je haptické vnímání důležitější než vizualita. Nevidomá žena vede dialog s vidícím mužem.
V roce 2017 vznikly v koprodukci rakouského ORF a Českého rozhlasu Vltava, německojazyčná a českojazyčná rozhlasová verze v režii Kathariny Schmitt.
Jako další krok projektu se Molyneuxova otázka realizovala jako performativní instalace v listopadu 2018 v berlínské galerii EIGEN+ART Lab a v prosinci 2018 bude uvedena jako inscenace ve Studiu Hrdinů.
Molyneuxova otázka konfrontuje vizuálnost a haptičnost s performance, která divákům v naprosto ztemnělém prostoru vizualitu zpočátku zapře. Zaměření na haptiku, zvukové a prostorové napětí umožňuje, aby přednost vizuality byla podkopána a zpochybněna. Kolik vidíme, když vidíme? Kolik, když nic nevidíme?
Inscenace má dvě části. První, třicetiminutová, se odehrává ve tmě a není možné během ní odejít. Prosíme proto diváky, aby před vstupem do divadla vypnuli své mobilní telefony, chytré hodinky a další zařízení vydávající světlo. Během představení se nesmí používat světelné zdroje, fotografovat ani pořizovat audiovizuální záznamy. Diváci během představení sedí ve scénografii, kterou utváří měkká molitanová podlaha, nikoliv na sedadlech. Doporučujeme pohodlné oblečení.
výňatky z recenzí:
„Moje vstupní otázka zněla, jak se může divadelní tvar, na který nevidím, lišit od zážitku z rozhlasové hry. V tomto ohledu tvůrci pracují velice systematicky a hledají alternativní škálu divadelně-komunikačních prostředků. Nejenže herci (Pavlína Štorková a Jakub Gottwlad) pečlivě tvarují hlas a průběžně mění pozice, aby divák neměl šanci cokoliv vnímat monotónně, zmenšený prostor především umožňuje skutečně registrovat fyzickou přítomnost živého herce (aniž by bylo nutné ho vidět). Po několika minutách je divák (v tomto případě možná spíše „vnímatel“) schopen zapojovat své smyslové receptory a začne si vytvářet živé představy bez přítomnosti obrazového vjemu. Z hlediska výše zmíněného pro mě inscenace funguje až s mrazivou děsivostí. Podařilo se jí dokázat, že divadlo nutně nepotřebuje divákovy oči. (…) Přistoupit na hru Kathariny Schmitt znamená nechat se vést neznámým a zkoumat vlastní subjektivní prožitek.“
Ema Šlechtová, i-Divadelní noviny, 23. prosince 2018
V brilantní civilní interpretaci obou herců, kdy s naprostou lehkostí a samozřejmostí vyslovují jednotlivé repliky, více vynikají jemné ironické nuance obsažené v promluvách. Hudba Michala Rataje dává inscenaci podobu zvukové instalace. Podobně jako vysoká stěna z tmavé látky obepíná publikum ze všech stran a mění prostorové vnímání. Hlesy, ústřižky replik a skladatelova kompozice zní jako chrámová hudba, hlas z propasti, v němž je možné se zcela utopit.
Martin Macháček, Divadelní noviny č. 2/2019
Partnery projektu jsou:
Ministerstvo kultury ČR- zahraniční odbor
EHF 2010/Konrad Adenauer Stiftung
derniéra: 15. října 2021
