Michal Vavrečka: Dílo

vernisáž: 24.10., 18 h

Návštěva výstavy je možná vždy před představením a po něm. Studio Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze, vstup E – uprostřed budovy Národní galerie v ulici Dukelských hrdinů 47, Praha 7 

Výstava s názvem Dílo volně reaguje na uvedenou inscenaci hry Elfriede Jelinek Dílo v režii Miroslava Bambuška. Dílo Michala Vavrečky textem doplní Jiří Ptáček.

„Při promýšlení, kdo by mohl výtvarně spolupracovat na reakci k inscenaci Dílo jednoho z kmenových režisérů Studia Hrdinů Miroslava Bambuška, který je znám pro svou silnou expresivní vizualitu

a tentokrát i mocně uchopenou hudební stránku hry, jsem si vzpomněla na jeden předmět vytvářený Michalem Vavrečkou před dávnou dobou. Chtěla jsem vědět, jaká hra by se s ním v tomto kontextu mohla rozehrát, když jsem ho vlastně nikdy neviděla ve finální podobě. Dozvěděla jsem se, že podobných předmětů vzniklo více, ale žádný už neexistuje. Došli jsme tedy k možnosti vystavit kresbu, kterou zde můžete vidět.

Nešlo mi o následování osobitého jazyka režiséra, který ve vrstvách, obrazech a zvucích k nám dostává silnou emoci lidského úsilí obstát v souboji nad přírodou a dojít k pochopení, čím opravdu člověk může ve svém lidství být. Nešlo mi ani o poukazování, v čem je silné Dílo Elfriede Jelinek. Nejde tak ani o samotnou kresbu Michala Vavrečky, její uchopení a nosná témata v ní. Šlo mi o celkový koncept zamyšlení se nad lidským pojímáním tvorby a příběhem této nutnosti a pnutí. Přizvala jsem tedy Jiřího Ptáčka, skvělého teoretika umění, který je i dlouholetým a velmi dobrým přítelem Michala Vavrečky. Kdo jiný by mohl lépe vypovědět tuto legendu.“

Kurátorka: Tereza Sochorová Horáková

Text Jiřího Ptáčka:

Je-li ustavujícím rysem literární fikce „psaní o něčem, co není“, pak psaní o „díle“ Michala Vavrečky je psaním o tom, co nenastalo, ale přitom je. Je psaním o plánu, o představě promyšlené do sebemenšího detailu, o architektuře tak důkladně rozvržené, že nestojí a (zatím) ani stát nemůže. Psát o „díle“ Michala Vavrečky je tedy psaním o realitě bez hmoty, tedy nikoli o něčem, co není, a snad právě proto je pro pisatele také psaním dráždivějším. Co jemu ovšem je radostí, znamená pro výtvarného umělce Vavrečkova rodu, tedy malíře a kreslíře lpícího na hmotném uskutečnění své vize, zároveň utrpením, příslibem i obavou. Myslím, že se oba obáváme, co nastane, až „dílo“ bude bez možnosti další revize. Není vlastně nic strašnějšího než představa „hotového díla“. Kouzlo Vavrečkovy architektury, jak jí s ním po léta sdílím, ovšem spočívá právě v tom, že je nadále otevřená doplnění, přeskupení, změně těžiště a tudíž i rovnováhy. Mluvíme zde o bytostné povaze „díla“ nerealizovaného.         

   „Autoportrét s můrou“, nebo chcete-li „Autoportrét v potrubí“, nepamatuji se, že bychom ho někdy pojmenovali, dokládá blížící se okamžik zlomu, respektive naznačuje cestu, kterou už ale nebylo zapotřebí projít. Vychází z toho, co bylo, a předjímá, co následovalo, a přitom zůstává neúprosně opuštěným bodem. Není možné zaměňovat ho s „odbočkou“, protože nikam neuhýbalo a jednoznačně předcházelo tomu, co „následovalo, i když prozatím nenastalo“.
   Tato kresba vznikla někdy před rokem 2007. Přesněji si to už nepamatujeme. Z doprovodného slova k Vavrečkově prozatím poslední výstavy, se nazdává, že mohla vzniknout přibližně během tří let zpátky. Jenže text se spíše vztahoval k tomu, co „následovalo“, takže naše kresba nejspíše bude ještě o nějaký rok starší. Víte ale co? Ono to je vlastně jedno. Krátce nato každopádně přišel čas, kdy se Michal Vavrečka rozhodl zdokonalit techniku kresby barevnými tužkami, aby vyhověl svým nárokům na důsledný převod fotografické skutečnosti. Vznikly dvě kresby, další vlastní autoportrét a společný autoportrét se synem. Ten první byl jádrem jeho poslední výstavy. 

   Letos tomu je deset let, co nedopustil veřejnou prezentaci žádné další kresby. Rozpracované autoportréty ukázal pouze několika pozvaným přátelům a kolegům. A později každou z nich zničil pro nespokojenost s jejich provedením. Původní vize Vavrečkova suprarealismu se rozvinula v komplexní představu o souboru kreseb a videí, v němž je důsledně iluzivní civilismus prostoupen příznaky fantaskní psychologické sci-fi, ovšem pouze v takové míře, abyste si jich nemuseli všimnout (a tím se od naší kresby odlišuje). Domácí kouty jsou v ní malým lidským vesmírem, ve kterém je však smrštěn ten, do kterého se očima díváme za jasných nocí, avšak do kterého ještě intenzivněji zíráme myslí, a do kterého vytlačujeme otisk vlastními těly. Představy tak dokonalé, že ji je potřeba uskutečnit v celém rozsahu, anebo nikdy. Takové je „dílo“ Michala Vavrečky, úchvatné v tom, čím je a ještě není.           

Jiří Ptáček

Kurátor Fotograf Gallery v Praze