Sněhurka
Ve svém (post)pohádkovém dramatu Sněhurka Robert Walser rozvíjí komplexní usmiřovací fantazie, které vedou ke kolektivnímu vytěsnění traumatu Sněhurky, myslivce a královny. Otrávené jablko a sedm trpaslíků poté působí jako vzdálená a více než zpochybnitelná historie. Walserův text je formálně velmi specifickou a do češtiny obtížně přeložitelnou poezií. Zároveň je ale svým až psychoanalytickým rozměrem velmi současným pojetím mýtu Sněhurky, jakožto „ozdravovacího“ rituálu. Smíření, ke kterému u Walsera dochází, pak boří radikální dekonstrukce pohádky podle Elfriede Jelinek, která je stylizovaným filosofickým diskursem mezi heideggerovským lovcem a emancipující se Sněhurkou.
premiéra: 13. června 2014
poslední uvedení: 6. května 2016
ohlasy:
Narušíme-li osvědčený černobílý kontrast odstíny šedi a odstartujeme vlnu hromadného odpouštění, mohla by nám také zbýt jen hromada kostýmů a rekvizit. A proto chcete-li, aby vaše děti ještě někdy usnuly, zachovejte jablko sváru alespoň někde. A až začnou snít, jděte filozofovat nad archetypy k Hrdinům.
Dominika Proková, Fullmoonzine, 16/6/2014
Přetváření, popírání a bourání mýtů představuje v současné době silnou tendenci nejen v divadelní, ale umělecké tvorbě vůbec. K tomuto principu se v některých svých inscenacích hlásí také Studio Hrdinů. Velmi otevřeně pak v poslední premiéře letošní sezony – (post)pohádkové Sněhurce. Sněhurka není pro Kaie Ohrema a Jana Horáka hlavní postavou, přesto se zásluhou Ivany Uhlířové právě k ní upírá nejvíc pozornosti. Herecký projev Uhlířové totiž asi nejlépe ze čtyř představitelů odráží celý inscenační princip.
Tereza Hýsková, Divadelní noviny, 24/6/2014
Tvůrcům se i díky citlivé dramaturgii a snesitelné stopáži podařilo vytvořit specifické poetické pásmo, které nezasáhne zdaleka tak svou mnohoznačnou, rozporuplnou a zironizovanou výpovědí, jako svou intenzitou a schopností přenést jakýsi nedefinovatelný kolektivní pocit tělesné blízkosti z jeviště na diváky. A je pak jedno, jestli se jedná o (post)pohádkové drama, komplexní usmiřovací fantazie nebo stylizovaný filosofický diskurs – důležité je, že to „ono“, ten těžko pojmenovatelný poeticko-dramatický tvar, je i v kontextu současného divadla neotřelý a originální.
Ivo Krobot jr., A2
