Citový komediant
délka představení: 70 minut
Proč Julius Fučík? Protože se jeho osud specificky dotýká témat hrdinství a mučednictví, které jsou pro český svéráz něčím nepatřičným. Fučík a jeho mýtus prošel několika interpretacemi a lze bez nadsázky říct, že byl jediným českým mučedníkem dvacátého století, tedy tím „glorifikovaným“ a nakonec i odvrženým. Komunisté po nástupu k moci vytvořili obludný fučíkovský mýtus a z jeho vdovy udělali nástroj agitace. Po pádu komunismu došlo k radikálnímu odmítnutí celého konstruktu i na snahy vědecky se tomuto tématu věnovat, ale Fučík i jeho mýtus pomalu mizí v zapomnění.
Vyhradili jsme si lhostejnost k nejslavnějšímu fučíkovskému tématu – tedy k jeho věznění a k nejpřekládanější české knize v historii, jejíž je Julius Fučík autorem, a snažili jsme se být maximálně apolitičtí. Politikum je ponecháno na divákovi. Chceme ukázat Fučíka jako člověka s konkrétním sociálním temperamentem, který může být inspirující nebo sloužit jako varující příklad zároveň.
premiéra: 2. října 2013
poslední uvedení: 19. listopadu 2016
ohlasy:
Na začátku elegantní a vtipná hříčka na téma V+W, posléze rozpustilá série scének s mladým a již zapáleným Julkem (prší s městy: Julek vždycky vyhraje!), něco na téma levicového zmatení (brilantní monolog o frontách), poeticko-erotická sekvence s Abcházií, a ne příliš mnoho politiky. Roztříštěná mixáž z Parku kultury a oddechu. Možná mohlo ubýt některých životopisných detailů nebo historických vsuvek (Gottwald, Sudeťáci), ale třeba výčet periodik, do nichž Julek přispíval, je brilantní… i ten název, který se mi z počátku nezdál, vlastně úplně sedí. Sklepní meditace o životě jednoho komunisty (který se proslavil svou smrtí). Výborný Stanislav Majer, zvláštní subtilnost firmy Pěchouček+Horák a působivě citlivá komediantka Dana Poláková. A Tereza Hofová! Tomu říkám návrat! (Byla to vůbec ONA?!)
Vojtěch Varyš, nadivadlo.blogspot.cz, 15/10/2013
Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný. I když jde třeba o oběd, který na brigádě v Sovětském Svazu vaří Maďaři z bodláků, a ze kterého jeho kamarádi v čele z Gustou moc nadšení nejsou. Objeví se sice i otevřeně hrozivé odkazy (třeba odpudivě prolhaný popis vzorové sovětské věznice nebo známá citace Gottwaldova projevu o kroucení krků), silnější jsou však výjevy, rozehrávané s autonomní a náležitě pokroucenou logikou. Třeba Majerovo absurdně dlouhé plazení přes celou scénu a pak zase zpátky, následované přepjatě dlouhým ošetřováním ran (zpětně objasněné banální historkou o pádu z kola). Nebo výtvarně velmi působivé scény s abstraktními projekcemi, které popartově roztříští prostor i postavy, které se v něm ocitnou.
O Fučíkovi ani jeho legendě toho vlastně Citový komediant mnoho neřekne a nejspíš se ani říct nesnaží. Reálnou historickou postavu i všechna témata, která jsou s Fučíkovými životními i posmrtnými osudy spojena, lze ovšem neustále cítit kdesi v pozadí dění a to představení dodává napětí. Inscenace je však silná a často i velmi zábavná především díky schopnosti inscenátorů důsledně rozvíjet svou vlastní, ryze divadelní poetiku, jen velmi málo zatíženou historickými či přísně logickými ohledy.
Vladimír Mikulka, nadivadlo.blogspot.cz, 3/10/2013
Zobrazení Fučíka jako energického nezmara, kterého baví hra na kytaru a flirtování, je ojedinělé. Tvůrci jej nevidí jako ztělesnění utrpení za stranickou příslušnost ani velkého literáta. Je to jejich rozkošnický dialog s velkým romantikem.
Martin Macho Macháček, ČRo Rádio Wave, 14/10/2013
Na zvláštní působivosti Citového komedianta se opět nezaměnitelně podílí scénografie a výjimečný prostor v podzemí Veletržního paláce. Pěchouček umí skvěle využít jeho lehce makabrální monumentalitu. Světlo, projekce a kousek stavebního lešení přivolávají atmosféru meziválečného okouzlení geometrií a „pokrokovým“ uměním, jehož myšlenky stály u zrodu představ o novém a lepším světě socialismu.
Po inscenacích Célinovy Církve, Sorokinova Dne opričnika a premiéře Citového komedianta je už nepřehlédnutelné, že Studio Hrdinů nevsadilo na formální excesy, ale na odvahu přemýšlet o současném světě skrze divadelní obrazy.
Marie Reslová, Hospodářské noviny, 14/10/2012
