Církev
délka představení: 70 minut
Célinova jediná divadelní hra zahrnuje všechna témata, která později zpracoval ve své ceněné prozaické tvorbě. Zahořklý Céline v Církvi tepe meziválečnou společnost. Tematicky se dá hra rozdělit do čtyř částí: kolonialismus, kapitalismus, antisemitismus a socialismus. Svět je Célinovi panoptikem odsouzeným k záhubě. Hrdinu příběhu symbolicky představuje doktor procházející světem, který nelze vyléčit.
Inscenace je rozdělena do dvou rovin: v první je Céline autorem postupně sžíraným vlastní zlobou a stylem, ve druhé postavou své nepříliš podařené hry, která se ale stala předobrazem Célinova nejslavnějšího románu Cesta do hlubin noci a nastartovala jeho výjimečnou literární dráhu a zároveň cestu k vlastní zkáze.
Inscenace Církev vznikla za podpory festivalu …příští vlna / next wave…
Karel Dobrý byl za roli Bardamu / Céline nominován na Cenu Alfréda Radoka 2012 v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon.
premiéra: 7. října 2012
poslední uvedení: 7. října 2015
Ohlasy:
Je to mnohdy překvapivě vtipné, ovšem vždy s mrazivým podtextem. Stejně působí i Célinovy osobní texty
v podání Karla Dobrého. Trefně pointuje řadu autorových zcyničtělých bonmotů („Židi by mi měli postavit pomník za všechno to zlo, co jsem na nich nespáchal, i když jsem mohl“), ale v důsledně nepsychologizujícím podání do nich nechává nahlédnout i hlouběji. Inscenace je sympatická mimo jiné tím, že nekáže, nepoučuje a nepodsouvá žádné jasné stanovisko. Dává jen podnět k přemýšlení o tom, co se stane, když hořkost a předsudečnost pronikne do myšlení i jinak bystrých lidí – podnět, který je v době, kdy na volební plakáty pronikají děsivé karikatury představitelů církve, bezpochyby zapotřebí. Kromě toho je to ostré, precizní divadlo, které se vzdává všech obezliček včetně scénické hudby ve prospěch absolutního důrazu na slovo. Studio Hrdinů má bezpochyby potenciál stát se jednou z vyhledávaných scén pražského náročného diváka.
Michal Zahálka, Hospodářské noviny
Rozlehlé hlediště je pak jevištěm pro obdivuhodný herecký koncert Karla Dobrého, jediného herce v roli komentátora, autorského alter ega, i autora samotného, na němž celé představení stojí. Výrazové prostředky: tělo, řeč, světlo. (O řeči ještě později.) Zvláštního zamyšlení nevyžaduje redukce počtu herců vzhledem k množství postav, s nimiž Céline počítal, neboť to dávno není věc zrovna výstřední. Čtveřice účinkujících musí zahrát všechny role, přičemž pohyb třech dam je v prostoru navíc omezen onou červenou kruhovou točnou. Za scénickým minimalismem je vidět ruka spolurežiséra, invenčního výtvarníka Michala Pěchoučka, zatímco za dramatickým tvarem, za textem pak zásahy druhého (prvního?) z režijní dvojice, Jana Horáka, který je k titulu hry s Célinem připodepsán. (…) Inscenace čirá, podivuhodně průzračná, přesto naléhavá.
Vladimír Karfík, Divadelní noviny
Karel Dobrý se jako vypravěč nezastaví v nepřetržitém monologu. Sekunduje mu trio vil Gabriela Míčová, Marie Švestková a Petra Lustigová. Dobrý jako Céline nevystupuje z role. Chrlí nadávky, rasistické výhružky. Nejsilnější je ve chvílích, kdy je postava ironická a komentuje vztah k ženám, kterým nerozumí a po každém flirtu by se nejraději ženil. Je agresivní, impulsivní, neromantický, zahleděný do svých kontroverzních myšlenek i filosofickým konstruktům, kterými se vysmívá výrazným „ismům“ 20. století (v poslední části zejména existencialismu).(…) Premisou Pěchoučkovy a Horákovy inscenace je vztah objektu a prostoru. Herec ani minimalistické jednání či samotné vyprávění se tak v mnohých situacích nestává jeho předmětem zájmu. Citlivě nakládá se světlem a tím, jak na něj reaguje tělo. Scénografii zasadil do schodiště, které jinak slouží jako elevace. Světlo doslova rozkrajovalo siluety po kaskádě. Někdy pracuje pouze se světlem prokládaných letmými promluvami. Silným obrazem tedy byla výpověď o psychadelii jazzu. Profilovými světly rovnoměrně vykryl betonovou plochu na vrchu zadního prospektu. Pouhým přepínáním jednotlivých vysvícených obdelníků a jejich překrýváním docílil atmosféry „měst neonů“. Dobrý v chirurgické zeleni a „víly“ v bílých spodničkách vystupovaly z jednotné červené koberců a jediného objektu na scéně. Zešikmená kruhovitá plošina symbolizuje gramofon, který propojuje vyprávění se skutečností. Trojice těl ležících jako memento na červené vinylové desce, otáčených Dobrým skoro jako otrokem, přehrála příběh nesmiřitelného filosofa i rasisty.
Martin Macháček, Rozrazil online
Církev je pořádná pecka. Vynikající francouzský autor, lékař a fašista (což mu na rozdíl od jiných přičítám k dobru) L. F. Céline je nejen autorem, ale také hlavní postavou mocně se valícího proudu slov, obratů a obrazů. Všudypřítomné nadávání na všechno a všechny, nemilosrdné, ostré a vtipné, se snoubí s poznáním stavu věci – nakonec přijde kruciální otázka: proč jsem si ze všech nadělal nepřátele? A to je všechno, řekne Dobrý do ztemnělého sálu. Není to všechno. Chci to vidět zas.
Vojtěch Varyš, nadivadlo.blogspot.cz
Célinova Církev v pojetí Studia Hrdinů je skutečnou pastvou pro intelekt. Množství myšlenek, názorů, postřehů a více či méně rozhořčených či nenávistných obžalob společnosti, které tu uhrančivě zaujatý až neúprosný, tu ironicky odtažitý lékař Bardamu (částečně splývající se samotným Célinem) ve fascinujícím podání Karla Dobrého předhodí světu – v podstatě nic jiného se tu nestane a v podstatě to stačí. Bardamu je vně desky, kterou sám točí, na kterou„nahrává“ své myšlenky jak nějaká Bardottová, jíž přiznává pouze tělesnou krásu, nikoli právo na myšlenky (ostatně tak nějak to má se ženami obecně) , vně otáčivé arény, kde jde skutečně o život. Na rozdíl od jiných ale ví, jaké je to být uvnitř – alespoň to tvrdí. A jenom z jeho tvrzení a jejich podání si k němu (postavě, Célinovi, světonázoru) můžeme budovat postoj – jen těžko jednoznačný – občas nesnesitelně nenávistný , místy zosobněný „život v pravdě“ , až obdivuhodně zabýčený, osamělý…
Ester Žantovská, nadivadlo.blogspot.cz
V Célinově Církvi ve Studiu Hrdinů se znovu se ukazuje (stejný pocit jsem měl ze Samoty… v Komedii), jak se Michal Pěchouček dokáže podřídit tématu, textu i prostoru. Vše na jevišti se zdá být logické, přirozené a nenásilné. Opět jsem obdivoval, jak se nebojí ticha, prostého gesta nebo zastavení herce v akci i prostoru. Jak dokáže vybraně, s patrným výtvarným cítěním, stavět mizanscénu a jak zvládá i velký a ne zrovna vlídný prostor, který nezaplňuje, ale vyplňuje a doplňuje s použitím jeho přirozených dispozic. Pěchouček v Církvi staví zejména na civilním (nikoli civilistním) výkonu Karla Dobrého. Jakkoli to může v souvislosti s L.- F. Célinem působit paradoxně, je Dobrého základním naladěním dětský údiv a hravost. Je překvapován svou schopností psát, je okouzlen sám sebou a je udiven, že svět jeho myšlenky tak špatně pochopil (skrytá ironie je přitom dávkována velmi decentně). Karel Dobrý přesně a jemně variuje odstup a prožitek, přičemž se tentokrát zcela obejde bez silovosti a exprese. Sledovat jeho tvárný a přitom velmi umírněný (a podřízený) výkon a schopnost přednesu je vskutku radost.
Jakub Škorpil, nadivadlo.blogspot.cz
