Stiller
délka představení: 90 minut
„Já nejsem Stiller!“
První díl trilogie švýcarského spisovatele Maxe Frische z roku 1954, kterou doplňují romány Homo Faber a Mé jméno budiž Gantenbein pojednává o člověku, který utekl z vlastního já. Frischův román je předzvěstí konce „velkého subjektu“.
Na švýcarských hranicích zadrží policie muže identifikovaného jako známého curyšského sochaře Anatola Ludwiga Stillera. Muž svou totožnost tzv. identitu odmítá a tvrdí, že je Mr. White – navíc občan USA (kovboj). Vyšetřování pokračuje.
Po éře, v které jsme se intenzivně zabývali identitou jedince, je nyní důležité se v kontextu klimatické změny zabývat spíš okolnostmi, za kterých si identitu tvoříme a jaké dopady má naše identita na prostředí, které nás obklopuje. Divadlo zkoumá predevším mezilidské vztahy, ale můžeme v nich nalézt mnohé z toho, co má dnes celoplanetární důsledky v podobě zničeného životního prostředí. Zdroje jsou vyčerpány a otázkou je, co v nás nás dovedlo do této situace.
Jak si zobrazujeme svět a jakým právem svůj obraz považujeme za jediný pravdivý? Zažíváme rozpor mezi modelem a realitou (materialitou) světa, kdy nám samotné divadlo slouží jako metafora zobrazování si světa člověkem.
Katalog a výběr. (Scrollování bytí)
Být postavou.
Být materiálem druhého.
Příběh a zdroje. (Ekologie).
Nechtít-chtít být zobrazen/zobrazena.
Neučiníš-učiníš si obrazu!
Antropocentrizmus.
Divadlo se zrodilo z vyprávění u ohně.(nikoli z rituálu) poznámka: prof. Srba
Klíčová slova: mrtvolnost, těžkopádnost a jiné.
Inscenace vznikla jako součást spolupráce Studia Hrdinů s HaDivadlem.
ohlasy a recenze:
Dramaturgická volba Stillera (…) Studiu Hrdinů sluší. I když je Burajova inscenace nevyrovnaná a místy zahleděná do sebe, nebojí se tématu, které je stejně vzrušující jako těžko sdělitelné. A určitě se jí daří aspoň část z něj předat.
Jana Machalická, Lidové noviny – 24. května 2019
Stiller nepřijímá svoji rozostřenou identitu tragicky, ba naopak, jeho představitel Petr Reif mu svým vysoce civilním projevem dodal na střízlivosti až věcnosti. Ve většině situací bez zbytečných vnějškových ilustrací stojí nebo sedí za stolem a mluví. Na rozdíl od své postavy je Reif spolehlivým vypravěčem. Jeho slovně hutné party oživuje dvojice hereček Gabriela Míčová alias ironická milenka Sibylla a Magdalena Straková představující Stillerovu nervní ženu Juliku. Tyto ženy se vynořují a mizejí z hrdinova vyprávění stejně jako stíny pochybností nad jejich úlohou v příběhu. Buraj k tomu používá živý stream, postavy snímá na kameru a přes jediný jevištní objekt, komolý hranol, na který promítá alpskou scenerii, přenáší na zadní horizont. Vytváří tak dojem několika paralelních perspektiv. Experiment s multimédii je ostatně pro Buraje typický. Stejně jako jeho práce s časem, jeho ulpíváním a z hlediska diváka bytostným zakoušením. Tempo inscenace se postupně účelně rozvolňuje, dynamický namnoze jiskřivý nástup střídá rozvláčné středové andante, rozpadající se v nesnesitelně dlouhé vyprávění naprosto zbytných událostí z Janova. Poločas rozpadu dotváří znehybnělé, dost možná spící postavy obklopující oheň, jenž odráží jejich stíny podobně, jako to popisoval Platonův Sokrates v Podobenství o jeskyni. Tato zvláštní, znepokojivá (ne)existence, nicota je čistou esencí stavu současného člověka, ať už je to Stiller, či kdokoli jiný.
Marcela Magdová, Divadelní noviny č. 11/2019
derniéra: 22. června 2020
