Oči v sloup
délka představení: 70 minut
Autorská hra Oči v sloup volně navazuje na dřívější inscenaci téhož týmu Skončí to ústa (2016) a Adámkovu rozhlasovou Hru na uši (2018, k poslechu na webové stránce stanice Vltava). Podstatou trilogie je hra s vnímáním, jak naznačují orgány jednotlivých smyslů, obsažené v názvech. Titul Oči v sloup napovídá, že tentokrát je ve středu pozornosti zrak, pohled, tvář lidí pozorujících i pozorovaných.
Jiří Adámek a výtvarnice Zuzana Sceranková navazují na kontext Studia Hrdinů důrazem na silnou minimalistickou výtvarnou stránku, ve které hravě odkazují na práce Jána Mančušky, Diega Velázqueze nebo třeba i Jiřího Valocha. Specifická architektura Studia Hrdinů je pro ně hřištěm, na kterém rozehrávají hru s naší pozorností, vnímáním i tradičním divadelním uspořádáním. Princip znejištění vede ke zbystření pozornosti a netradičním významům.
Stovky slov kvůli jediné větě, desítky gest pro jediné ach. Herní principy se střídají a proměňují tak, aby divák pokud možno nezapomínal sám na sebe a svoje prožívání.
Na začátku vzniku inscenace Oči v sloup, byla dohoda s režisérem Jiřím Adámkem, divadelním jazykem uchopit výtvarné práce Jiřího Valocha a stylizovaně tak přivést na jeviště dílo žijícího umělce. V průběhu dvou let, kdy se vyvíjel scénář hry, se postupně dílo Jiřího Valocha stávalo spíše inspirací a ne plánovaným středobodem. Přesto první premiéra nové sezóny s dramaturgickým nadpisem „Vyrovnávání se s přítomností“ až metafyzicky tento nadpis naplňuje.
Jan Horák
umělecký ředitel Studia Hrdinů
ohlasy a výňatky z recenzí:
…jedno z nejpříjemnějších překvapení celé sezóny. (…) Pokud se mohu dopustit generalizace, bylo to potěšitelné hned ze dvou důvodů: Adámek dokázal, že umí překročit své vlastní mantinely, a zároveň se potvrdilo, že osobnostní herectví, respektive herecké charisma – cosi zcela neuchopitelného – zásadně povýší i práci tak racionálního konstruktéra, jakým Adámek bezesporu je. Že tohle konstatování není nijak extra objevné, nemění nic na tom, že výsledkem dotyčného spojení je – podle mého soudu – nejlepší a nejživější Adámkova inscenace vůbec.
Vladimír Mikulka, nadivadlo.blogspot.com, 12. prosince 2019
Ač může experimentální představení působit trochu samoúčelně a podle popisu zdánlivě nenabízí nic, co by skutečně upoutalo, je to právě naopak. Adámkovi se podařilo Oči v sloup zrežírovat a nadávkovat dialogy tak svižně, že většinu představení tvoří vtipné situace, které pozornost diváka udrží.
Tomáš Šťástka, idnes.cz, 14. prosince 2019
…režisérovo hledačství a tíhnutí k perfekcionismu, jež je v českém divadle téměř ojedinělé, vzbuzuje primárně sympatie. I v Očích v sloup, byť mají své kazy, tomu tak je.
Vojtěch Švejda, lidovky.cz, 22. prosince 2019
Oči v sloup jsou výrazným posunem od inscenace Skončí to ústa. Herci se mnohem více vztahovali k tomu, co se na scéně právě děje, sledovali vzniklou situaci a rozvíjeli dění. A stejně tak diváci – ať chtělu či nechtěli – mnohem více reagovali na jevištní akci. Když herec v úvodu vyzval diváky, ať se podívají za sebe, pokud jsou zvědaví, a pokud nejsou, ať jen sedí a pozorují prázdnou plochu v popředí, každý se musel rozhodnout, co udělá. Adámek navíc vyzdvihl osobnostní herectví, nechal vyniknout jednotlivé aktéry. Na scéně se pohybují herci, kteří zdánlivě nehrají, jen působí svou neobyčejnou výrazností. Představení přitom staví na přenesení důrazu z figury na pozadí, tedy na něco, co je neměnné a trvá. Děj drží naši pozornost, nečekanost situací podněcuje náš zájem. Inscenace Oči v sloup měla díky tomuto zdánlivě jednoduchému posunu nezvykle obrodný účinek – přinesla publiku intenzivní prožitek přítomného.
Marie Kobrlová, A2, 2. ledna 2020
Inscenace Oči v sloup syntetizuje Adámkův specifický divadelní jazyk, vyznačující se nelogičností, nesmyslností, precizní rytmizací či zesílenou vizualitou, a zároveň zpochybňuje vše, na co je divák zvyklý. Rozhodně stojí za vidění. (…) Adámek došel ve své experimentální hře s publikem, se slovem, s vnímáním rozhodně nejdál z celé trilogie. Fakt, že se zaměřil na esenciální situaci divadla, kdy jedni pozorují ty, kteří něco předvádějí, mu totiž umožnil doplnit tvar o chytře vystavěné situační gagy a posílit hereckou složku. A právě díky tomu inscenace nejen baví, ale především od začátku do konce překvapuje.
Tereza Pavelková, Divadelní noviny, 3. března 2020
…u Očí v sloup nelze nevnímat vrstvu podvratného a anarchistického humoru. Inscenace opět zkoumá samotné médium, jímž je však nyní divadelní představení, a systematicky rozkládá a zpochybňuje i jeho složky, včetně scénografie, kostýmů, hudby a světla. Oči v sloup jsou distingované orgieneptařičnosti, které diváci pozorují zprvu nevěřícně, posléze, když hře propadnou, snad až s dětskou radostí.
Tomáš Procházka, Svět a divadlo / 2020, 31. ročník, číslo 2
…hravost inscenace Oči v sloup vyvěrá z uvolněného perfekcionismu, z dotaženosti principu,…
Josef Chuchma, art.ceskatelevize.cz, 23.6. 2020
Děkujeme:
