Nomi
„Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma. “ – H. P. Lovecraft
Klaus je normální. Je to milý, citlivý chlapec, který rád peče a zalévá květiny. Často, protože je pečlivý. Ale ne moc často, aby to nebylo divné. Rád by si našel pár přátel, s kterými by sdílel své nadšení pro sladké.
Klaus Nomi se narodil v Německu na bavorském venkově a od malička byl přitahován k divadlu a umění. S německým rázovitě sekaným přízvukem zpíval o nukleárních mutantech. Jeho vystoupení zahrnovala prvky New Wave, Kabuki a Bauhausu. Umělecká kariéra Nomiho trvala poměrně krátce, přesto zanechal na pop-rockové scéně výrazný otisk díky nápaditým jevištním kreacím a velkému hlasovému rozsahu. Kabaretní styl, který vytvořil, je dodnes napodobován. Jeho stylizace do mimozemského „elementu“ je všeobecně známá.
Nomi je neznámý. Nomi nezapadá. Nomi miluje dramatičnost němého filmu a oči Marie Callas. Nomi se ptá, ale neodpovídá. Nomi je pojem, který si nežádá vysvětlení.
Monodrama o rozpolcenosti, o neslučitelnosti dvou stejně důležitých tužeb – po pochopení a po sebeurčující umělecké expresi. O tom, jaké to je být buď moc, nebo málo, ale nikdy akorát. O vyloučenosti, možná trochu z vlastní viny, ale pořád stejně zničující. O tom, jaké to je být divný mezi divnými.
Klaus Nomi nebyl jako nikdo jiný… ale někdy možná trochu být chtěl?
Režisérka Bára Viceníková přináší do Studia Hrdinů téma, kterým se tato pražská scéna zaobírá od svého počátku – hledání míry mezi civilním a uměleckým životem. „Bára mě oslovila se silným textem pro jednoho herce. Vzhledem k tomu, že Studio Hrdinů opakovaně dává prostor osobnostem debutujícím nebo ukotveným pevněji v jiné umělecké formě, než jsou tvary performativní, byl jsem rád, že jsme mohli dát sice omezené, ale profesionální podmínky jejímu tvůrčímu týmu,” říká ke spolupráci se začínající režisérkou umělecký šéf Studia Hrdinů Jan Horák. „Důležité pro mě bylo, že Bára byla otevřená práci s lidmi, o kterých v jistém kontextu můžeme říci, že jsou „naši” tedy s herečkou Terezou Hof a hudební skladatelkou Natálií Plevákovou,” dodává Jan Horák. V minulosti podobně jako Nomi vznikly ve Studiu Hrdinů inscenace Hučící třpyt (režie Petr Krušelnický) nebo Bolest (režie Ladislav Babuščák).
V představení se používá stroboskop.
Tereza Hof se za svůj výkon dostala mezi úzké nominace na Cenu Thálie 2024 v kategorii Alternativní divadlo.
ohlasy a recenze:
„Už teď tuším, že jsme se ocitli nikoli v příběhu, ale v básni. Text netvoří kontinuální narativ, sestává z volných asociací týkajících se především smyslu života, smrti, spirituality či umění. Ale také každodennosti…Na příkladu konkrétního umělce a jeho životních osudů se kabaretní poetikou demonstruje, jaké je žít s odlišností vymykající se většinové společnosti a zvýšenou citlivostí vůči celému světu. V jednu chvíli se Nomi zamýšlí nad tím, jak by se cítil, kdyby byl „normální“. Jenže co to znamená, „být normální“ a „být tak akorát“?…Trochu to připomíná výjev z Kafkova Procesu.“
Petra Kupcová, Divadelní noviny, 23. 1. 2024
„U herečky Terezy Hofové si v posledních letech cením její ochoty a odvahy přijmout a tvořit v divadle i role, v nichž je plně obnažená – nikoliv ve smyslu tělesné nahoty, nýbrž sólové existence na jevišti. (…) nechte na sebe jednotlivé obrazy a situace působit. Bez očekávání a předsudků. Ono vám ve výsledku z toho sledu „něco“ vyjde. To „něco“ pravděpodobně bude portrét jedné lidské existence, která je celkově „tak nějak mimo“ běžné kategorie. A jak známo, „tak nějak mimo“ se dnes cítí leckdo, zejména lidé z nastupujících generací. Svírá je pocit jinakosti a nejistoty, kým a koho jsou.“
Josef Chuchma, ČT Art – Divadelní glosář, 12. 1. 2024
„Je patrné, že v rámci nejmladší generace studovaných divadelníků se nejenže profilují silné tvůrčí osobnosti, ale že tyto navíc dovedou zformovat sehraný tým, a to i společně se zkušenějšími kolegy*němi (Hof); nepracovat jen sami za sebe, nýbrž inspirovat druhého a nechat se inspirovat zase jím. Doufejme, že „jen“ pětačtyřicetiminutové monodrama Nomi, samo o sobě působivé, je zároveň i „trailerem“ k tomu, co české divadelní scéně v nejbližších letech rodící se umělci nabídnou.“
Štěpán Klinkovský, kulturio.cz, 18. 12. 2023
