Duchovní a totalita – Josef Zvěřina a zápas za duchovní svobodu v komunistických kriminálech

Oba totalitní režimy 20. století, nacistický i komunistický, přinesly církvím a jejich zástupcům i věřícím v Československu (potažmo v celém východním bloku) tvrdé pronásledování. To, co za šest let nezvládla zlikvidovat nacistická snaha o zničení církevních struktur a elit jako nositelů významné části národní identity, to znovu pronásledoval komunistický režim. Pokračoval v tom systematicky a vytrvale po čtyřicet let. Duchovní byli odsuzováni k trestům vězení i smrti, k vysilující a zdraví ohrožující dřině v pracovních táborech, zvláště při těžbě uranu, všemožně utiskováni, ponižováni a šikanováni. Materiální i kulturní hodnoty spojené s působením církevních institucí, škol a klášterů byly bezohledně ničeny.
Záměrem scénického dokumentu je představit životní pouť  a pastorační činnost Josefa Zvěřiny v komunistických kriminálech, tedy  pod likvidačním tlakem totalitního režimu a jeho aparátu. Hlavní důvod, proč se chceme tomuto tématu tak zevrubně věnovat, je fakt, že stopa vykořenění vlivu duchovenstva samozřejmě zeje do našich časů: náboženský život a vše, co k němu patří, se ocitl na okraji zájmu naší společnosti. V tomto příznačném mlčení dnes žijeme a jsme tak dědici minulosti, ve které jsme nežili, ale která je nyní naší přítomností. Přítomností, která nám dává stejné otázky, výzvy a úkoly, protože je nabíledni, že minulost a její souvislosti si nepřipomínáme proto, aby se neopakovala, ale právě proto, že je stále s námi. Vidíme to dobře, pokud jsme toho schopni, na stavu naší země a na mocenském dění ve světě.

Josef Zvěřina (1913 Střítež – 1990 Nettuno) byl kněz, teolog, kunsthistorik. Studoval v Římě a byl tam vysvěcen na kněze 11.7. 1937. Po návratu do vlasti kaplanoval na různých místech, naposledy v Praze u Svatého Mikuláše na Malé Straně. Po zrušení vysokých škol v roce 1939 začal přednášet na náhradním teologickém učilišti, ale „protiněmecké postoje“ mu vynesly třináctiměsíční internaci v Zásmukách u Kladna.

Hned po válce během ročního stipendia v Paříži (1946 až 1947) napsal disertaci o freskách v jihofrancouzském Tavant. V té době se také seznámil s kunsthistoričkou Růženou Vackovou. Doktorát mu dala Karlova univerzita 18.6. 1948.

V době před únorem 1948 vytvořil skupinu katolických intelektuálů, v tomto „Zvěřinci“ se diskutovalo o stavu církve a národa (scházeli se tam Adolf Kajpr, František Mikulášek, Alexander Haidler, Antonín Mandl, Anastáz Opasek, Jan Sokol st., Jan Čep, Oto Mádr aj.)

Začátkem roku 1952 byl zatčen a při procesu s 30 dalšími katolíky byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za špionáž a vlastizradu na 22 let. Byl vězněn nejdříve na Mírově, pak v Jáchymově na táboře „L“. Tam pracoval na věži smrti, na drtičce uranové rudy pro Sovětský svaz, který potřeboval rychle kvalitní uran na výrobu atomové bomby. Pak následoval Leopoldov a nakonec Valdice. Ve všech těchto komunistických „nápravných“ zařízeních pokračoval tajně v pastorační činnosti mezi laiky. A současně promýšlel svou teorii uměleckého díla jako znaku, jako znamení doby, jako odrazu stavu ducha společnosti, a také a především svou teologii Agapé, teologii Lásky. Z vězení se vrátil po čtrnácti letech. Za dobu věznění byl asi třicetkrát trestán dlouhotrvajícími korekcemi a byli na něho nasazováni tajní spolupracovníci Státní bezpečnosti.

Po návratu z vězení měl zákaz vykonávat kněžské povolání, takže prošel několika manuálními zaměstnáními. V letech 1968 až 1970 společně s O. Mádrem založili teologickou revue VIA. Nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, přednášel tam teologii svátostí a křesťanskou archeologii. Ale už za rok musel odejít z této fakulty a byl „uklizen“ na faru v Praskolesích. Získal si tam takovou vážnost i u místní honorace, že se znelíbil úřadům a musel v roce 1975 odejít do důchodu.

Odstěhoval se zpátky do Prahy a začal tajně působit jako duchovní, jehož akční rádius sahal od Aše až po Tatry. Této „podzemní“ pastorace přibývalo: kázal, sloužil tajné mše, byl nablízku všem, kdo o to projevili zájem.

V roce 1977 jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, osobně spolupracoval s mnoha obránci lidských práv, s Janem Patočkou, s Václavem Havlem. Dovedli v něm ocenit statečného a rovného muže s hlubokými kořeny ve víře. Po celá léta měl o jeho služby zájem také kardinál Tomášek. V tomto období prohluboval J. Zvěřina svou „podzemní“ pastoraci a putoval po krajích českých a slovenských a předával živou víru všem. I v tomto období ho stále sledovala StB.

A pak přišel listopad 1989, návštěvy stávkujících studentů a častá pozvání mluvit v terénu. Velkou chvíli zažil v červnu 1990 při osobním setkání s papežem Janem Pavlem II., se kterým se seznámil před lety v Krakově. Druhé setkání těchto mužů se uskutečnilo v srpnu 1990 v rámci velké Zvěřinovy cesty po Itálii. Svou cestu však nedokončil. Zemřel na infarkt při koupání v moři 18.8. 1990.

zdroj: na základě textu pátera Otto Mádra z knihy Pět cest k radosti redakčně upravil Miroslav Bambušek

besed se účastní:

17.9. Tomáš Petráček, kněz; Jaroslav Cuhra, historik; František Srovnal, historik a pamětník J. Zvěřiny

18.9. Kutná hora: páter Pavel Kuneš; Petr Blažek, historik

8.10. 10.00 Jan Synek, historik; páter Pavel Kuneš

20.00 páter Michal Podzimek; Jan Synek, historik

9.10. páter Petr Beneš; Petr Blažek, historik

11.11. 10.00 páter Libor Ovečka; Petr Koura, historik
20.00 biskup Václav Malý a páter Tomáš Halík; Petr Koura, historik

12.11. 10.00 páter Ladislav Heryán; Petr Blažek, historik
20.00 páter Benedikt Tomáš Mohelník; Jan Stříbrný, historik

16.11. Pardubice: Tomáš Petráček, kněz; Petr Blažek, historik

30.11. 13.00 Broumov: páter Otakar Regner; Jan Synek, historik

17.1. 2022 19.00 Kolín

26. 5. 2022 19:30 Klášter svatého Jiljí v Praze

Projekt vznikl ve spolupráci spolku Mezery a Studia Hrdinů.

Projekt podpořilo Ministerstvo kultury a Státní fond kultury ČR.