K situaci na Slovensku

Chtěli bychom reagovat na alarmující situaci na Slovensku a alespoň touto formou se připojit k iniciativám, které bojují za nezávislost slovenské kultury a života všech občanů. Požádali jsme autora textu k naší nejnovější inscenaci Zabít člověka (s premiérou 29. října 2024) Michala Hvoreckého, aby se k situaci v jeho rodné zemi vyjádřil:

Mýcení kultury

Slovenská ministryně kultury Martin Šimkovičová je neofašistka. Propaguje ideologii radikálního nacionalismu, věří v nadřazenost bílé rasy, nesnáší politickou korektnost i feministky a myslí si, že liberalismus a etnická rozmanitost dovedly západní civilizaci k úpadku. Její úspěch je důkazem rostoucí normalizace rasismu a xenofobie v hlavním politickém proudu. Její nástup k moci je porážkou evropského projektu na východě kontinentu a novou komplikací pro jeho dlouhodobý příslib liberální demokracie, lidských práv, otevřené inklusivní kultury a sociální integrace pro všechny bez rozdílu. Představte si, že by v Česku vybírali ministryni kultury strany Svoboda a přímá demokracie nebo Motoristé sobě. Na Slovensku je to již téměř rok politická realita. Je to beznadějná zpráva o nás samých, která nemilosrdně odkrývá pravdu o stavu společnosti.

Ve vládě dala Šimkovičová od počátku najevo, že by měla existovat „pouze čistě slovenská a žádná jiná kultura“. Nemělo by docházet k dalšímu veřejnému financování „genderové ideologie“ a „propagandy LGBTI+“. Ministryně proto odvolala radu slovenského Fondu na podporu umění (s rozpočtem 20 milionů eur ročně), orgánu, který umožňoval kulturním organizacím transparentně žádat o zdroje na práci a tvorbu. Zahájila frontální útok na veřejnoprávní televizi a rozhlasové vysílání, které rychle mění v důležitý nástroj státní propagandy.

Desetitisíce lidí proti ní protestují, dvě online výzvy za její odstoupení podepsalo dvakrát téměř sto devadesát tisíc lidí. Ale ministryní je pořád. Šimkovičová má také řadu příznivců. Doma za ní stojí celá barbarská dezinformační a pro-ruská scéna. Ale i německá AfD (Alternativa pro Německo) ji podporuje jako „bojovnici proti woke-ideologii“ nebo „kulturnímu relativismu a multikulturalismu“. Maximilian Krah (AfD) se domnívá, že „odvážná žena“ odvádí kulturní instituce od levice a jako jediná evropská pravicová politička „vrací kulturu do normálu“, napsal na sociální síti X. Světonázor slovenské ministryně má taky řadu podobností s kulturním programem evropských radikálů v Itálii nebo Francii.

Šimkovičová je symptomem globálního problému. V posledních letech získaly díky internetu a sociálním sítím pravicově populistické strany a ideově radikální skupiny mnohem větší vliv. Exponenti radikální pravice i extrémní levice podněcují antidemokratickou a rasistickou zášť, překrucují a ignorují vědecká fakta a šíří konspirační mýty. Instrumentalizují přitom především krizové situace jako pandemie, ruská válka proti Ukrajině nebo klimatická krize.

Šimkovičová se rozhodla ovládnout a rozložit zevnitř i nejlépe fungující slovenské kulturní instituce. Zrekonstruovaná budova Národní galerie na bratislavském břehu Dunaje s rozsáhlými sbírkami od středoevropské gotiky po současné umění zaznamenala v roce 2023 více než 134 000 návštěvníků. Teď ji vede junior investiční manažer, který podle vlastních slov „o umění vůbec neví nic“, zato získal řadu certifikátů v ezoterice.

Také Slovenské národní divadlo hlásilo po náročných letech koronaviru rekordní čísla, přičemž diváci si oblíbili představení všech tří souborů (činohra, opera a balet). V minulé sezóně byla kapacita využita na devadesát procent. Propuštěný generální ředitel Matěj Drlička se těšil značnému mezinárodnímu renomé. O funkci přišel jen několik dní poté, co mu francouzská ministryně kultury Rachida Dati udělila Řád umění a literatury v hodnosti rytíře. Původně klarinetista, teď přední kulturní manažer stál několik let v čele SND, a organizace s téměř 800 zaměstnanci se i díky němu stala institucí 21. století, pro niž je charakteristická názorová a umělecká pluralita. Vídeňský Schauspielhaus na podzim připravuje se Slovenským národním divadlem první koprodukci. Nomádský queer text Mazluma Nergize o nenasytné touze po životě a svobodě mezi dvěma břehy řeky nastuduje renomovaná německá režisérka a premiéra by měla být 30. listopadu v Bratislavě (pokud to bude ještě možné) a pak ve Vídni. Vůbec by mne již nepřekvapilo, kdyby se hra uváděla jenom v Rakousku.

Po desetiletí byl hlavním slovenským kulturním vývozním artiklem operní zpěv – Peter Dvorský, Edita Gruberová, Lucia Popp, Pavel Breslik nebo Slávka Zámečníková. Současná umělecká scéna je však mnohotvárnější, pestřejší, regionálně rozmanitější, jednotnější i solidárnější než kdykoli předtím. Stále častěji se jí dostává pozornosti i v mezinárodním měřítku a to nejen v Česku, kde jsou slovenští divadelníci jako doma. Július Koller se svou One Man Anti Show ve vídeňském Mumoku, Mária Bartuszová s retrospektivou v Tate Modern a salcburském Muzeu modernismu; kurátorky Annetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová s intervencemi v lineckém Lentosu, Jaro Varga se svým inovativním mediálním uměním v izraelské Haifě. Také slovenská literatura se stále častěji překládá do cizích jazyků a moderní hudba se hraje po celém světě.

Ze zahraničí na Slovensko v uplynulých týdnech přichází mnoho projevů solidarity. Švýcarský autor a slavný divadelní režisér Milo Rau z prestižního festivalu Wiener Festwochen považuje současné dění v slovenské kultuře za „zcela nezodpovědné, nedemokratické v obsahu i důsledcích, neuctivé a neprofesionální ve formě, a zcela nedůstojné členského státu Evropské unie.“
Jak to jasně vyjádřil rakouský reportér Martin Pollack, autor knih Americký císař nebo Mrtvý v bunkru, ve svém veřejné apelu Mýcení slovenské kultury: „To, co se v současné době děje na Slovensku z hlediska kulturně-politického mýcení, se děje proti nám všem. A týká se to nás všech.“
Díky každému, kdo se teď zastává svobodné, rozmanité a nezávislé slovenské kultury.
Ďakujeme!

Michal Hvorecký