Cizí srdce pod epopejí – Vladimír Mikulka, Lidové noviny

Studio Hrdinů, nové pražské divadlo působící v prostorech pod Veletržním palácem, pomalu pokračuje v budování stálého repertoáru. Další položkou se stala inscenace England, která byla do Holešovic přenesená ze smíchovské MeetFactory.
Autor hry, současný britský dramatik Tim Crouch, předepisuje uvedení nikoliv v divadle, ale v galerii. Studio Hrdinů toho využil k ďábelskému nápadu: hraje se v obrovském sále s Muchovou Slovanskou epopejí. A ať už si o zhmotnělém výsledku Muchova vlastenecko-slovanského nadšení myslíme cokoli, je sympatické, že Národní galerie dala k něčemu takovému svolení. Kdo olbřímí cyklus obrazů – co do rozměrů i mediální přítomnosti – nikdy neviděl na vlastní oči, může to nyní výhodně napravit ve stylu ,,dva v jednom“.
England pojednává o mladé Angličance, přítelkyni mezinárodně aktivního a úspěšného obchodníka s uměním. Slečna nepůsobí nijak pronikavě inteligentně, nezná žádné cizí jazyky a vlastně skoro ničemu nerozumí (což ostatně sama přiznává). O umění, obchodování s uměním i o sobě však mmluví ráda a se zaujetím, svého přítele upřímně miluje a umí si užívat i luxusního bydlení v módní londýnské čtvrti. Potíž je v tom, že v důsledku nevyléčitelné srdeční poruchy začíná chřadnout – dlouho to vypadá, že zemře, nakonec ji však zachrání transplantace srdce.
Ve druhé polovině se protagonistka – již zcela uzdravená – vydává s drahocenným obrazem v ruce kamsi do třetího světa, aby poděkovala manželce muže, jehož srdce jí zachránilo život (přesnější okolnosti záměrně zůstávají nezřetelné). Setkání se ovšem změní v jedno velké a nesnesitelně trapné nedorozumění, které zpochybní jakékoli jistoty a dovede obě ženy až na pokraj agresivního zoufalství.

Umístit do sálu se Slovanskou epopejí divadelní kus, ve kterém hraje zásadní roli ironizované moderní umění, je vlastně ironie na druhou. Tím spíš, že Ivana Uhlířová a Hynek Chmelař (kteří se dělí o repliky hlavní hrdinky) vystupují jako průvodci galerií, kteří provádějí hlouček diváků od jednoho plátna ke druhému a berou prostředí do hry. Navzdory tomu se ale – kupodivu – nezdá, že by se poněkud bizarně působící setkání na náladě představení nějak zvlášť podílelo.
Záhy se totiž ukáže, že to hlavní (a možná dokonce jediné), na čem doopravdy záleží, je to, jak hraje Ivana Uhlířová. Ukázkově elegantní mladá dáma, s vysokými podpatky a výrazně nalíčenými rty, sebevědomě popochází prostorem, mluví nápadně hlasitě, s výraznými, a zároveň jaksi nahodile znějícími nebo podivně nepadnoucími intonacemi. Nepřípadně vyráží akcenty, pokládá se do banalit, žongluje s důrazem na jménech slavných umělců – a současně vše shazuje mimovolnými gesty prozrazujícími nejistotu. Navzdory nezadržitelnému zdravotnímu propadu však zůstává nesnesitelně pozitivní, jako snaživá absolventka kurzu správného přístupu k životu. Na první pohled banální postava má v sobě dráždivé tajemství a vyzařuje nepojmenovatelnou existenciální úzkost, nerozlišitelně promísenou s pořádnou dávkou trapnosti.
Po přesunu diváků do suterénního sálu částečně přebírá tajemně dráždivou roli Irena Kristeková coby manželka ,,dárce“ srdce. Kristekové i režisérce Katharině Schmitt slouží ke cti, že ji stylizují spíš jako ztělesnění hrozivé nesrozumitelnosti než konkrétní postavu. Pomocí absurdního kostýmu, přepjatých grimas, nečitelných reakcí a především tím, že ženu umisťují do obřího akvária s tropickou flórou. V ironickém souznění s tématem hry tak totiž připomíná spíše oživlý artefakt ve stylu Damiena Hirsta než lidskou bytost.
Celkově však v představení nastává zvláštní efekt: čím víc je dění rozmlžené a nesrozumitelné, tím je to lákavější podívaná. Především díky tomu, že Uhlířová může s postavou nakládat svobodně a bez jakékoli psychologizace.