Opričníkův osvěžující útok na smysly – Kateřina Málková, Rozrazilonline.cz, REDFEST

Člověk, který očekává, že běžný den osobního strážce cara bude prostě obyčejný, bude zdrcen obzvlášť.
Divadlo Reduta v poslední den REDFESTU uvedlo Den opričníka v režii Kamily Polívkové. V Mozartově sále však všechno začalo ještě před tím, než se za posledními diváky zavřely dveře.

Opričník před začátkem svého pracovního dne relaxuje ve vaně. Kromě ní je na scéně už jen kovový vozík s poličkami, pojízdný věšák na šaty a vlčí maska. Všechno utopené v červené výmalbě Mozartova sálu. Opričník běžně není hraný na červené scéně, přesto intenzivní rudý nátěr s inscenací velmi dobře souzní a zároveň je v kontrastu s bílými a černými součástmi scény. Agresivní výjevy jako utápění ženy ve vaně či smýkání jiné za vlasy v rudém prostředí výrazněji útočí na smysly a vytváří velmi silnou atmosféru utvořenou ze šoku, strachu a možná i mírné fascinace. Rozličnost působení na diváky je jedním z mnoha důležitých prvků inscenace. Stejně tak jako neustálá proměnlivost atmosféry a překvapivost. Sám opričník (Karel Dobrý) dokáže přetočit jakoukoliv situaci, kterou vybuduje. V jednu chvíli je čestný ochránce, v další surovec a násilník a náhle se mění v nevinného chlapce.
Karel Dobrý je v Opričníkovi mistr. Hra jeho očí nemá limity. K vnímání celé inscenace stačí jen sledovat mimiku Dobrého obličeje a živočišnost jeho pohledu. Lze se v něm depresivně utopit, laskavě zahřát, vesele pobavit a to všechno během několika rychlých okamžiků nepřetržitě následujících jeden za druhým. Zračí se v něm malé dítě zpívající ruské písničky, ale i zvíře, kterému není cizí násilí. Opričník zvládá zpívat, recitovat, kázat, urážet, chválit a to vše jedním dechem.
Ovšem není individualistou v téhle „hře jednoho herce“. Souhra s „jeho lidem“ je spontánní a v inscenaci nijak nevyčnívá. Čtenář nebo operní pěvkyně patří stejnou měrou mezi diváky, ze kterých opričník „náhodně“ vybírá, jako mezi jeho lid, který s ním hraje jeho podivnou mocenskou hru. U násilného útoku na dámu z vyšší společnosti nemůže nepřijít na mysl, jestli nebyla vybrána omylem a není tudíž opravdovou obětí. Tyto v zásadě nahodilé situace protkané promluvami opričníka a spojené v jediný den sice nejsou příběhem, avšak silnou výpovědí o zneužívání moci obyčejným gardistou. Všechny situace dohromady utváří působivou atmosféru, kterou neruší, ale naopak umocňují momenty kontaktu s diváky. A to i s těmi skutečnými.

Dobrý díky svému skvělému improvizačnímu talentu dokáže přesnými mimickými změnami reagovat na nemístné uchechtnutí či neobvyklý šum. To, že tento kontakt nenarušuje inscenaci, rozhodně neznamená, že nerozrušuje emotivně.
Kamila Polívková vytvořila inscenaci, která je díky vyrovnané míře jednotlivých vrstev konzistentní a je tak intenzivně vnímána. Hudba skvěle souzní s dramatickými situacemi, které nejsou zaneseny přemírou textu. Žánrová kombinace baletu, opery, pantomimy a občas i tragikomických prvků vytváří bizarní tvar, který je ale sevřený a dynamický (především díky střídání monologů se specifickými dialogy nebo díky proměnám vizuálních, někdy dokonce němých i hudebních částí s textovými). Režie Kamily Polívkové je expozice minimalismu v té nejsyrovější podobě, která se logicky nejvýrazněji projevuje v herectví Karla Dobrého. Například absencí naddimenzovaného a bezúčelného přehrávání nebo patetičnosti.
Stejně neobvyklá je svou přirozeností i hudba Ivana Achera. Ten dokázal velmi účinně zkombinovat živou a reprodukovanou hudbu. V dramatických momentech zněl temný hudební podkres, který výborně dotvářel celkovou atmosféru. Vrcholem celého aranžmá byla montáž reprodukované hudby, operního zpěvu a akustického komorního sboru, který byl rozmístěn mezi diváky v sále. Byl perfektně sladěný rytmicky a téměř i intonačně. Až na pár nuancí byl výstup bezchybný.
Den opričníka končí odosobněným výčtem absurdit všedního života obyčejného ruského člověka. Karel Dobrý s nasazenou vlčí hlavou přes obličej sedí ve vaně plné studené vody a hovoří, zcela monotónně. Zarážející je, že i s maskou na hlavě, bez viditelné mimiky a očního kontaktu zůstává ve vzduchu viset hořkost absurdity vysloveného, jež je stejně závažná, jako hořkosti předešlých událostí. Ať žije Gosudar.

http://www.rozrazilonline.cz/clanky/1135-REDFEST-2013-Den-opricnika