Běžný den ruského opričníka na jevišti znamená vraždy, znásilnění, alkohol i drogy – Michal Zahálka, art.ihned.cz

Zábavná, mnohdy silně černohumorná je inscenace Den opričníka, kterou podle stejnojmenného románu Vladimira Sorokina připravilo Studio Hrdinů v Praze. Představení stojí především na magnetizujícím výkonu herce Karla Dobrého.

V chladném, šedém a neútulném funkcionalistickém předsálí Studia Hrdinů, vzniklého před pár měsíci v podzemí pražského Veletržního paláce, stojí vana a v ní je ponořený nahý muž. Je patrně ráno po náročném dni. Jeho první kroky vedou na toaletu, kde se vyzvrací. Potom se vrátí, obleče si dobře padnoucí smoking – a nový den může začít. Elegantní, mnohdy jemný, ale přesto ve výsledku výhrůžný a brutální je „hrdina“ inscenace Den opričníka, kterou s hercem Karlem Dobrým připravila Kamila Polívková podle stejnojmenné prózy současného ruského autora Vladimira Sorokina.
Nositelé moci
Historičtí opričníci byli tajnou organizací za cara Ivana Hrozného, jež měla za úkol pronásledovat nepřátele režimu. V Sorokinově dystopické vizi se v teokratickém Rusku nepříliš vzdálené budoucnosti opričníci vrátili jako nositelé moci panovníka Gosudara – všemocní, zákonem nepostižitelní, šířící strach a pronásledující nepřátele režimu.
Jedním z novodobých opričníků je i Andrej Danilovič, který diváky provází svým „běžným“ pracovním dnem: dojde na popravy, vraždy, znásilnění, ponižování, alkohol i drogy.
Režisérka, ale i jako autorka dramatizace a scénografka, má podobu zvláštní revue: hrůzu opričník šíří v rozmanitých výjevech zahrnujících jak operní zpěv či baletní parodii, tak syrové fyzické divadlo.
Cílem útlaku a svědkem exemplárních poprav je potom samo publikum – v tom má divadlo oproti literatuře velkou výhodu. Opričníkovy oběti sedí mezi námi, jsou „z nás“, řada může přijít na každého. A při vší divadelní nápaditosti zůstává Den opričníka zároveň i bytostně literárním dílem, jež si i na jevišti zachovává svůj mnohdy bezmála vančurovsky archaizující jazyk.
Magnetizující Dobrý
Ovšem ač je koncepce chytře vymyšlená a látka bezesporu atraktivní, Den opričníka nevyhnutelně stojí a padá s výkonem hlavního představitele. Karel Dobrý je nesmírně charismatický, doslova magnetizující herec, který má jakousi zlověstnost už od pohledu v sobě.
V první inscenaci Studia Hrdinů, Církvi podle Louise-Ferdinanda Célina (a také o Louisi-Ferdinandu Célinovi), ukázal, že dovede obsáhnout velké, divadelně zdánlivě nevýhodné prostory podzemí Veletržního paláce a že si ví rady i s takto stylizovaným, literárním jazykem – a získal nominaci na Cenu Alfréda Radoka. Den opričníka už je doslova virtuosní hereckou exhibicí. Dobrý čaruje pohybem i slovem, Daniloviče představuje tu jako přísného kantora trestajícího žáčky, kteří si čtou pod lavicí, tu jako sadistického násilníka, tu jako přehlíživého elegána. Ač je sám na víc než stovku diváků, daří se mu vyvolat dojem, že všechny dovede obklíčit.
Hodina a čtvrt se Dnem opričníka je zábavnou a mnohdy silně černohumornou, ale nikterak příjemnou podívanou. Sorokin v jednom rozhovoru popisuje, že od vydání před sedmi lety je román v Rusku vnímán stále víc jako věštba a že vývoj v zemi mu začíná dávat čím dál víc za pravdu.
Pokud známe Rusko jen prostřednictvím novinových článků, můžeme divadelní Den opričníka chápat obecněji: jako memento, že každá svoboda je vždy vrtkavá a potřebuje být znovu a znovu dobývána, a že stojí-li někdo nad zákonem, bývá to zpravidla špatně. Smysluplná připomínka – a smysluplné divadlo, jemuž se ve Studiu Hrdinů viditelně daří.

http://art.ihned.cz/c1-59414310-vladimir-sorokin-den-opricnika-studio-hrdinu-recenze