Tyjátr: Rozvařené dějiny podle Mileny Jesenské – Martin Macháček, Český rozhlas Radio Wave

Režisérka a scénografka Kamila Polívková ve Studiu Hrdinů tentokrát zinscenovala komentář k životům prvorepublikové novinářky Mileny Jesenské a její dcery Honzy Krejcarové. Životní příběhy emancipovaných volnomyšlenkářek zasadila do pusté kuchyně připomínající postapokalyptickou verzi pořadu Masterchef.
Inscenaci Polívková spolu s autorkou dramatizace Simonou Petrů pojmenovala podle prvního tištěného rukopisu Jesenské – Mileniny recepty. Jádrem úsporné koncepce jsou převážně monologické promluvy bez větší interakce u obnažené kuchyňské linky. Milena (Ivana Uhlířová) a Honza (Naďa Kovářová) u zatím vzorně nachystaného stolu postávají a culí se jako moderátorky pořadu o vaření. Ačkoliv se snaží působit jako profesionální komentátorky, chovají se naprosto nemožně. Provádí si vzájemné naschvály. Kovářová hned za začátku skřípe klikou starého kafemlýnku a nepřestává i přes uštěpačné poznámky i výrazná gesta Uhlířové. Jejich „tajným“ receptem je příprava kávy, a že je nepitelná, nevadí. K příšerné chuti kulinářského zázraku se během inscenace neustále vrací. Obě se přitom stále servilně usmívají a tváří se, že mají vše pod kontrolou.
Prvotní falešná idyla sterilní televizní zábavy se mění v hutnou depresivní výpověď obou aktérek. Úzkosti, kterými prochází, se ovšem obrazí v květnatém dekadentním jazykovém stylu. Zejména společenské frustrace Honzy Krejcarové, která nadává maloměstským návykům. Její poznámka o lidech, kteří jsou schopní vyjet z Prahy do Hradce Králové a ještě tam skutečně dorazit, patří vůbec k nejvtipnějším. Humor obou aktérek je kombinací noblesních cynických průpovídek a vulgárních úsměvných úvah nad dnem toaletní mísy. Nekonkrétní, mlhavé umístění do kuchyně, která se během inscenace postupně proměňuje v apokalyptickou skládku, zase odlehčuje možné dějinné souvislosti. Hraje se pouze o dvou výjimečných ženách. Polívková z nich nevytváří žádné ikony, spíše je zobrazuje jako dvě osamělé bytosti, které uzavřenost a chmury kompenzují večírky v nezřízeném tempu.

Inscenaci i přesto nelze vnímat jako celek. V polovině se radikálně promění. Ostrý střih do vážnějších úvah je po smršti humoru přirozený, ale tvůrcům se zlomí spíše do patetického, monotónního vyprávění, které by potřebovalo zkrátit. Mileniny recepty jsou nevyrovnané také herecky. Uhlířová plynule i skokově kolísá mezi manickou i depresivní fází a neupadá do zbytečného patosu. Kovářová ovšem nezachovává od situací příliš velký odstup a při souvislejších promluvách se její veškerý výraz proměňuje v jednotvárný trpitelský nářek.
Mileniny recepty jsou v základu skvělý krok, který spojuje dvě scény na ose Praha (Studio Hrdinů), Brno (Kabinet Múz) a přispívá k prolomení bariér mezi nezávislými divadly v obou městech. V první části jsou ironickým obrazem dvou výrazných osobností, které se smutkem vypořádávají vařením. Výrazná redukce závěrečné části a korekce stylu v druhé půlce může z inscenace vytvořit příjemný celek.
Co o motivu kuchyně míní sama Kamila Polívková? „Pro mě osobně není kuchyň pro postavy místem úniku, je to spíše provizorní místo, kde nefungují přístroje, lednička není zapojená. V podstatě v ní není nic k jídlu kromě cibule a suchého chleba. Pro mě to symbolizuje právě nějaké provizorium, rozvrácený domov, ve kterém obě ženy žily. Kuchyň symbolizuje centrum rodinného života a domova, což pro mě znamená něco, čeho byly v životě ušetřeny a velice jim to chybělo.“ Po příběhu Mileny Jesenské připravuje ve Studiu Hrdinů duo Michal Pěchouček a Jan Horák inscenaci o osudech Julia Fučíka.

http://www.rozhlas.cz/radiowave/tyjatr/_zprava/tyjatr-rozvarene-dejiny-podle-mileny-jesenske–1256987