Teror v kremelské koncertní síni – Dominik Melichar, Divadelní noviny
Studio Hrdinů stále pokračuje v cestě s cílem vytvořit v Praze svébytnou divadelní scénu s vlastním výrazem, i přes riziko užšího diváckého okruhu. O jeho propojenosti s bývalým Pražským komorním divadlem se toho napsalo už spoustu. Nová inscenace Den opričníka, za níž stojí scénograf¬ka a režisérka Kamila Polívková, je důkazem, že tato spolupráce je podanou rukou návratu troufalosti mezi pražská divadla.
Inscenace vznikla na motivy proslulé stejnojmenné knihy Vladimira Sorokina. Román vyšel poprvé v roce 2006 a vyvolal hned po svém vydání řadu diskusí a bouřlivých reakcí. Přísně chronologické vyprávění jednoho vysoce postaveného opričníka Andreje Daniloviče Pařeza nás sice přenáší do Ruska blízké budoucnosti, do roku 2027, zároveň je však velmi ostře mířenou kritikou především současného stavu ruské politiky a společnosti. Svým archaizovaným jazykem porušujícím syntax současné ruštiny se vrací do 16. století, tedy do doby, kdy car Ivan Hrozný opričninu (svou osobní gardu a tajnou policii, která měla za úkol likvidovat všechny nepřátele samoděržaví) zavedl a nepřímo tak dává do souvislosti krutost Ivanovy vlády s aktuální Putinovou politikou.
Zdálo by se, že román tak naléhavě odkazující na ruské reálie a ruskou historii, vysmívající se morálce právě ruské vrchnosti a varující před tendencemi právě ruské politiky bude jen těžko převeditelný do jiného (byť velmi blízkého) kontextu. Inscenace Kamily Polívkové však ukázala, nakolik je Sorokinův text platný všeobecně a srozumitelný i pro neznalé ruských souvislostí. Polívkové se podařilo pečlivým výběrem z předlohy vyextrahovat text, který sice stále stojí na pozadí ruského světa, který však všechny své postavy dokonale zobecňuje a typizuje. Tomu navíc dopomáhá dechberoucí výkon Karla Dobrého v roli opričníka Pařeza, který z čistě ruské nemilosrdnosti ztělesněné v osobní gosudarově stráži dokázal udělat přehlídku absurdnosti krutosti a moci jakéhokoli vládnoucího zřízení v jeho obecnosti. Scéna, kdy Pařez topí a znásilňuje manželku nepřítele státu (Dana Poláková) ve vaně, byla tak intenzivní, že nejeden divák pocítil nutkání se nebohé ženy zastat.
Celé představení se odehrává v předsálí, v prostoru mezi toaletami. Scéně vévodí napuštěná vana a za ní na zdi visící maska psa (spolu s koštětem znak opričniny). V souladu s knihou začíná i divadelní zpracování snem Pařeza o běžícím bílém koni a kocovinovým probuzením. Pak už se ale Polívková s předlohou rozchází, když celý den opričníka zasazuje na scénu kremelské síně koncertní a každý moment svého dne komentuje Pařez jako další číslo. Zároveň se na scéně objevují další a další vedlejší postavy, dosud sedící mezi diváky, které Pařez, v duchu své povinnosti chránit režim, mučí, týrá, popř. vraždí. Tím dostává inscenace ráz jakési estrády, což ještě zvyšuje ironičnost chování naplňovatele moci. Trochu zklamání však bylo provedení bujarého konce dne, který vyvrcholí drogovým opojením a skupinovým sexem všech opričníků, a které se v Polívkové realizaci omezilo pouze na odrecitování příslušné pasáže a neoriginální projekci pohybujících se světelných bodů.
Je také pravda, že některé pasáže, které mají v románu hluboký vývoj, jsou zde obnaženy až příliš hrubě a člověk neznalý předlohy se může trochu ztrácet; na druhou stranu estrádní způsob vyprávění toleruje fragmentárnost a dílčí nesrozumitelnost, pokud jako celek funguje. A tady myslím je třeba znovu vyzdvihnout výkon Karla Dobrého, který svou flexibilitou drží tuto křehkou inscenaci pohromadě.
