Festival Norma 2015

První, nebo možná spíše nultý ročník festivalu Norma, je díky omezeným financím pouze dvoudenním dramaturgickým celkem a zahrnuje vybrané české a polské divadelní projekty činoherního a pohybového divadla s důrazem na syntézu s výtvarným uměním. 
Dny jsou rozděleny na polský a český, po oba dny bude prezentována performance reagující na poslední nerealizované dílo jednoho z nejvýraznějších představitelů konceptuálního umění Jána Mančušky nazvané „Tato linka sleduje pohyb mé ruky“ autorské dvojice Jan Horák a Michal Pěchouček ve spolupráci s Crewcollective. Performance vznikla pro retrospektivní výstavu Jána Mančušky v Galerii hlavního města Prahy a byla prezentována přímo v expozici. Ostravská premiéra proběhne pravděpodobně v prostorách nových koupelen.
V rámci „polského dne“ proběhne po výše zmíněné performanci, pohybový projekt Magdaleny Ptasznik „Surfing“, který sama charakterizuje jako rituál uvolňující náš způsob vnímání pohybu prostřednictvím fyzické akce s objekty, které iniciují a transformují další akce. Na tento jemný konceptuální přístup naváže jiný, v kontextu pohybového divadla tradičnější, fascinující autorsky uchopené „Svěcení jara – Svěcení snů“ od autorské trojice Slawek Krawczynsky, Anna Godowska, Tomasz Wygoda. Posledně jmenovaný je i jediným performerem. Kombinace Stravinského hudby a extrémního fyzického projevu Wygody je více než jen silným osobním zážitkem. Poslední představení prvního dne je výjimečný projekt respektovaného polského umělce Artura Żmijewského a Igora Stokfiszewskiho „Mše“. Mše na divadle je skutečnou mší, autorská dvojice si svým projektem v rámci katolického Polska kladla otázku, zda může mše svatá provedená umělci na prknech divadla sjednotit svět katolický a světský. V kontextu industriálního komplexu Dolních Vítkovic získá tento rituál svébytný rozměr.
Český den tvoří kromě Mančuškovské performance dva experimentálně laděné činoherní projekty dramaturgie Studia Hrdinů a performance Evy Koťátkové, také vzniklá ve spolupráci se Studiem Hrdinů. 
Nezrekonstruované prostory nových koupelen vytvoří až postapokaliptický rozměr pro dekonstrukci sněhurkovského mýtu podle Roberta Walsera a Elfriede Jelinek. „Sněhurka“ německého režiséra Kaie Ohrema prochází stejně jako královna, princ a myslivec stylizovaným psychoanalytickým rituálem vedoucím k vytěsnění společného traumatu. Marbot Jana Horáka a Michalal Pěchoučka se vyrovnává s ukončením incestního vztah s matkou hledáním spásy v přemítání o dobové evropské kultuře, především o výtvarném umění a dospívá k utopickému konceptu umělecké kritiky. Závěrečná performance Evy Koťátkové „Divadlo mluvících předmětů“ je psychoanalytickou cestou umělce do svého dětství.
Norma se vymezuje jako festival současného autorského divadla prolínajícího se současnými směřováními výtvarného umění. Tato koncepce není rigidní, jsou to mantinely, které považujeme jako oboustranně přínosný proud současného umění. Především pro výtvarné umělce konceptuálního smýšlení je překračování klasicky vnímaných hranic výtvarného umění naprosto přirozené a divadlo pro ně bývá vzrušující výzvou. Divadelníci by si těchto snah o přesahy měli všímat a inspirovat se svobodomyslností a lehkostí, se kterou tito umělci nad divadlem dokáží uvažovat. V rámci pohybového divadla je toto propojení sice menšinově, ale již delší dobu existuje, v rámci činoherního divadla to minimálně v českém kontextu prakticky neexistuje. Debaty v rámci ideálně uvolněného brunche se na toto téma zúčastní hosté festivalu, mimo jiné Artur Žmijewski, Eva Koťátková, Michal Pěchouček, Jan Horák, Marek Pokorný a další.

Jan Horák
dramaturg festivalu Norma