Co všechno se děje v kuchyni – Jiřina Hofmanová, Rozrazilonline.cz

Příběhy blízké přítelkyně Franze Kafky a milenky Egona Bondyho, které pojí úzký příbuzenský vztah, znějí jako přitažlivý námět pro divadelní inscenaci. Osudy prvorepublikové novinářky a extravagantní bohémky lákají méně a u životních rad dvou nekonformních občanek už kdekdo zavrtí hlavou. Přesto i tato podoba dokazuje, jak výjimečnými bytostmi byly Milena Jesenská a její dcera Jana „Honza“ Černá, dnes neprávem zastíněné svými slavnějšími protějšky.
Ženy se odnepaměti setkávají v kuchyni. Původně vynucené útočiště úplně neopouštějí ani dnes v době genderové korektnosti, ať už ze zvyku anebo spíše z nevědomého vlivu tradice. Zůstává specifickým místem setkávání, veselí či poučování. Zasadit do ní intimní výpověď matky a dcery se zdá nabíledni. Až na to, že hrdinky inscenace Mileniny recepty by se tam nejspíš nikdy nepotkaly. Péče o domácnost je nenaplňuje. Je to cizí svět, jemuž moc nerozumějí a neorientují se v něm. I běžně nenáročné vaření kávy v jejich podání končí nepitelnou břečkou. A tak si prostor adaptují po svém. Hrají si v něm stejně, jako si hrály ve svém životě. S neskutečným elánem a iracionální originalitou se pouštějí do prapodivných aktivit, které ilustrují vyprávění. Bez na první pohled průhledné vazby doprovází myšlenky o vězení, čistotě, milostných vztazích či lidské povaze patlaní šlehačky po sobě i po mrkvi, polévaní se vodou nebo alkoholem, poživačné konzumování ukořistěného obsahu ledničky. Přestože se tyto akce mohou zdát jako bohapusté formalistní experimentální řádění, není tomu tak. Režisérka (Kamila Polívková) a pod jejím vedením také aktérky (Ivana Uhlířová, Naďa Kovářová) totiž chápou, že smysl hry je v ní samotné, v jejím přítomném prožívání. Princip hry pointují závěrem inscenace stylizovaným coby „hry na princezny“, resp. na cupitající aristokratky.
Svébytně nešikovné počínání hrdinek a rámec kuchyně souvisí rovněž s vyzněním dialogů. Dámy se úpěnlivě snaží předat si navzájem (i divákovi) recepty na „štěstí“. Život je sice jejich doménou, jenže sepsat přesný návod na jeho použití zůstává i pro dvě nadmíru inteligentní ženy stejně složité jako umění domácích prací. Nakonec dojdou k na první pohled banálnímu výsledku. Útočiště by obě rády našly v rovnocenném partnerském vztahu, v němž mohou obě soužijící bytosti svobodně být sami sebou. Tento závěr ale komplikuje fakt, že dojít ke kýženému navíc maximálně prchavému zážitku je téměř nemožné.
Matku Milenu Jesenskou ztvárnila reálně mladší Ivana Uhlířová. Otočení věkové polarity slouží především ke zobrazení předpokládaného naturelu postav. Jesenská tak vystupuje jako na povrch mnohem více „střelená“, živelnější, aktivnější. Jako „správný slovanský člověk“ se řítí inscenací, vehementně si pohrává s čímkoli, co jí přijde pod ruku. Povahou se přitom zdá mírnější a jemnější než její dcera. Kovářová v roli Honzy tolik nehýří velkými gesty, je klidnější, fyzicky statičtější. Netratí tím na intenzitě, pouze ji přesouvá do nitra. Své radikálnější, anarchističtější postoje projevuje spíše hlasem než tělem. Vynikající kontrastní souhru a charaktery doplňují jednoduché kostýmy. Zpočátku upravenější Uhlířová má hnědé („hnědá pro ty, kdo nechtějí pracovat“) šaty dobového střihu, kdežto Kovářová volný černý („černá pro asociály“) oblek a vytahané tričko.
Inscenace není jednolitá, nemá jedno finální vyvrcholení. Každá část má vlastní kulminaci, závěrečné pozvednutí malíčku, stejně jako všechny předchozí. Ani divák proto neodchází s uceleným dojmem. Je nucen přemýšlet, co pro něj znamená obraz dvou životů, líbí-li se mu barvy, jakými je namalován, a jestli jsou neorganické tahy štětcem před nebo za hranicí srozumitelnosti. Přesto jsem toho názoru, že se oběma dámám dostalo portrétu po zásluze neotřelého, jež více než na stísněné dobové podmínky dá na nitro hrdinek připravené k neomezenému rozletu.

http://www.rozrazilonline.cz/clanky/1131-Co-vsechno-se-deje-v-kuchyni