Příběh o lovu lišky a brutální společnosti. Češi zdramatizovali Sjónovu novelu, Martina Černotová, LN, 4/3/2016
Po pětadvaceti letech se vrátil Sigurjón Birgir Sigurdsson do Prahy. Po Sametové revoluci přijel s Björk a Sugarcubes. Nyní přijel sám, jako autor zdramatizované novely. Studio hrdinů se chopilo jeho Skugga Baldur (v češtině vyšla kniha pod názvem Syn stínu) a přeneslo mnohavrstevné dílo na jeviště. Je o proměnách, islandské mytické bytosti a problematice Downova syndromu. „Líbí se mi to propojení. Představení se stejně jako má kniha zdá být jednoduché, ale vůbec není,“ říká Sigurjón Birgir Sigurdsson.
Hra Skugga Baldur je divadelní adaptací knihy, která vyšla v islandštině pod stejným jménem. V České republice se dočkala překladu Syn stínu. Mytologická postava, kterou si Islanďané představují jako křížence kočky a lišky, je démonem, stínem, který obsahuje každý charakter a na jevišti odvypráví mnohovrstevný Sjónův příběh. „Představení používá stejné triky jako má kniha. Na první pohled se jeví jednoduše a prostě, ale pak poznáte, kolik vrstev se v něm skrývá, jak je technicky náročné,“ říká autor, který v knize mísí různé styly a linie vyprávění.
Sigurjón Birgir Sigurdsson, spisovatel známý jako Sjón (*1962) je islandský básník, spisovatel a skladatel, který je známý především díky své spolupráci se zpěvačkou Björk. S tou působil v uskupení Sugarcubes a později s ní několikrát spolupracoval na písních z jejích alb (např. Isobel, Bachelorette a Joga). Za píseň I ́ve seen it all z filmu Tanec v temnotách z roku 2000 byl nominován na Oscara a Zlatý glóbus. Z více než desítky jeho próz byly zatím do češtiny přeloženy dvě – Syn stínu a Měsíční kámen. Právě za Syna stínu obdržel Literární cenu Severské rady. V současné době pracuje na dalším románu, který je výrazně inspirován dílem Karla Čapka, konkrétně R.U.R. a Válkou s mloky. Mezi další jeho oblíbené české autory patří Vítězslav Nezval a Bohumil Hrabal (toho řadí do trojice nejoblíbenějších autorů vůbec. „Vždy jsem v dialogu s českým uměním, i když si třeba myslím, že nejsem,“ říká Sjón.
S nápadem na realizaci tohoto projektu přišla herečka Tereza Hofová, která tou dobou pobývala na Islandu pět let. Vyrovnat se s pocitem osamělosti daleko od domova jí pomáhala právě tato kniha. Připadala si stejně jako jedna z postav – jako cizinec rozkročený mezi dvěma světy. Z debaty ve Studiu hrdinů také vyplynulo, že takovým stéblem, kterého se cizinec na Islandu chytá, nebyla kniha jen pro ni, ale také pro další čtenáře. Jaká další pojítka mezi Čechy a Islandem přispěla ke vzniku projektu? A jak probíhal tvůrčí proces předlohy i divadelní inscenace, osvětlil sám Sjón a režisérka Kamila Polívková.
Od honu na lišku ke kritice islandské kturosti
„Fascinuje mě, že nešlo jen o to vyrazit a zastřelit lišku. Byl to spíš souboj dvou intelektů. Následování lišky vede příběh do šamanistického prostoru. Následujete lišku do jiných světů, opouštíte realitu a objevujete fascinující místa,“ popisuje Sjón první fázi práce na knize jako následování lišky, jako objevování a mapování světa, který se sám před ním před třinácti lety začal rozkládat.
„Po pár měsících jsem se k textu o honu lišky vrátil. Poslední věta zněla: ‚A muž natáhl spoušť.‘ Zeptal jsem se, jak se jmenuje. Najednou zněla věta: ‚A Baldur Skuggason natáhl spoušť.‘ Když jsem se na ni podíval znovu, psala se sama dál: ‚A reverend Baldur Skuggason natáhl spoušť.‘ Řekl jsem si: proboha, on je kněz! A hned jsem věděl, že mám příběh.“ K tyranskému pastorovi přidal protivníka, kterým byl sice Islanďan, ale povahou v mnohém cizinec. Fridrik se vrátil z dánských studií a s sebou přinesl něco, pro co doposud na Islandu nebylo místo – dobrosrdečnost, charitu.
Síla Abby, postavy s Downovým syndromem
Protiklad mezi postavami Baldura Fridrika ztělesňuje dívka Abba s Downovým syndromem. „Baldur by ji odmítal, Fridrik ji chrání. Není však slabým charakterem, ona dává Fridrikovi sílu, dává smysl jeho životu. Pro mě byla vždy silnou postavou,“ říká Sjón o Abbě, jež je ve světě jeho knihy jedinou takovouto postavou.
„Podle mých průzkumů se na Islandu v 19. století Downův syndrom nevyskytoval. Je to ale hloupost, vždy se s ním určité procento dětí rodí. Svědčí to o tom, že se jich dříve zbavovali hned po narození,“ říká Sjón s tím, že jeho kniha má být právě útokem na islandskou brutalitu té doby. Podle něj se částečně tento přístup vrací, na Islandu je enormně nízký počet dětí narozených s Downovym syndromem. „Jsme malá společnost, která chce být moderní. Věříme medicíně a potrat dítěte s Downovym syndromem v raném stádiu je už nějak považován za nutnost. Nemohlo by prý žít plnohodnotný život. Kdo ale rozhoduje, co to je?“
Jiné vidění světa
Sindri Ploder, chlapec s Downovým syndromem se stal členem užšího týmu. Pro představení vyrobil kostýmy, pomaloval rekvizity. Do představení také vnáší pohled na svět očima Abby.
Sindri Ploder, chlapec s Downovým syndromem se stal členem užšího týmu. Pro představení vyrobil kostýmy, pomaloval rekvizity. Do představení také vnáší pohled na svět očima Abby.
Čeští tvůrci se právě postavě Abby chtěli co nejvíce přiblížit, pracovali tedy i s islandskými dětmi s Downovým syndromem. „Pro nás byla práce s dětmi s nimi velice důležitá. Nejen, že jsme se tak snažili pochopit jejich svět, chtěli jsme také získat jiný pohled na islandskou krajinu, vidět ji jinýma očima, nezůstat jen u toho klišé gejzír, sopka, sirné jezírko“, ale dostat se někam dál,“ říká režisérka Kamila Polívková. To se podařilo zejména díky chlapci Sindi Ploderovi, který pro projekt vytvořil spoustu obrázku. Jeho vnímání světa je opravdu odlišné. Postavy, které kreslí, se většinou nepodobají zvířatům ani lidem, jsou jako z jiného světa. „Když jsme po něm chtěli havrana, tak nám jednoho namaloval, ale moc se mu to nelíbilo. Je evidentní, že jeho imaginace je zaměřená na nějaké bytosti okolo a nám se to spojilo se s Baldurem a ve výsledku jsme se snažili jeho věci co nejvíc napojit na linku spojenou s postavou Abby,“ vysvětluje Polívková.
Právě úmysl tvůrců pracovat s dětmi s Downovým syndromem na Islandu probudil Sjónovu bezmeznou důvěru. „Já jsem jen napsal knihu, pak jsem přijel hezky oblečený na premiéru. Nic víc. Věděl jsem, že jsem v dobrých rukách, nechal jsem je dělat, co chtějí. Byl jsem jako miminko, které někdo ukolébá k spánku. Samo pro to nemusí udělat nic,“ říká Sjón, spokojený s výsledkem i formou spolupráce. „Zvlášť představení na Islandu budou důležitá. Jsem rád, že na problém znovu upozorní.“
