Pařízkův Schwejk vzkazuje: „S prohnutým hřbetem přežijete všechno – i světovou válku“, Martin Macháček, Radio Wave, 7/12/2015
Shodou šťastných náhod se v Praze setkaly dvě inscenace Dušana Davida Pařízka – německojazyčnou kritikou po právu velebená Směšná temnota z Burgtheatru a Kauza Schwejk, kterou připravil v mezinárodní koprodukci pražského Studia Hrdinů, vídeňského festivalu Wiener Festwochen a brémského Theater Bremen.
Základní situace inscenace Kauza Schwejk vychází z diskuse nad Švejkovým domnělým ruským špionstvím. Problematický vojín se ale v inscenaci neobjeví, stává se spíš předmětem horečnaté diskuse, která se postupně proměňuje v nejdřív podprahovou a poté jasně formulovanou kritiku xenofobie a nacionalismu. „Švejkovství“ se v Pařízkově konceptu stává podložím pro komplexní politologickou i sociologickou analýzu nejen českého, ale také visegradského, potažmo schengenského prostoru.
Důstojníci se mimo Švejkovy výstřednosti dotýkají kořenů vlastní mateřštiny. Rakouští, čeští i maďarští vojáci naráží v rozhovorech na jazykové bariéry i přesto, že jejich jazyky mají často podobné kořeny a kultury společný základ. Neustále se poučují o správné výslovnosti některých slov v němčině nebo maďarštině. Pařízek tím mimochodem dodává, že jakákoliv širší mezinárodní diskuse, ať má smysl, či ne, sklouzne k národnostně motivovaným předsudkům. Terčem jeho největšího posměchu je češství a jeho důsledná ohebnost. Jako jeden z mála tvůrců má totiž ideální podmínky pro nazírání domácí situace z odstupu. Výsledky jeho pozorování nejsou příliš optimistické a vůči českým stereotypům spíš nelichotivé.
Kauza Schwejk je „pařízkovskou“ inscenací v nejlepším slova smyslu. Formálně nese průvodní znaky jeho režií, například vrstvené svícení meotary či rozdávání piva v inscenaci spojené s podáváním guláše. Dominantní je u něj ale jako vždy mimořádně detailní herecká práce. Česká herecká klaka v čele s Ivanou Uhlířovou (dále Vladimírem Javorským a Jiřím Černým), stejně jako jejich kolegové ze zahraničních divadel, rozehrává důstojnický bál, který je možné „sledovat mikroskopem“. I přes detailní kompozici, puntičkářství v každém gestu i komplikované myšlenkové celky v replikách dodávají herci Kauze Schwejk nesmírnou lehkost. Možná i díky jejich nadhledu inscenace vyznívá ještě bezútěšněji a pesimističtěji.
Kauza Schwejk nebyla pouze jakýmsi originálním vyrovnáním se s fenoménem Haškova románu. Dušan David Pařízek totiž inscenuje z Osudů dobrého vojáka Švejka jen malý výsek, zcela rezignuje na ambici románovou sérii pokrýt celou, a objevuje tím řadu dalších kvalit. Inscenaci jako takovou je možné označit bez nadsázky za svátek divadelních intelektuálů.
