Pan Theodor Mundstock postkonceptuální modlitbou, Kateřina Nechvílová, Literární noviny, 30/5/2016
Studio Hrdinů uvádí drama inspirované jedním z nejdůležitějších literárních děl Ladislava Fukse, které vyšlo roku 1963. Roli Boha hraje silné výtvarno.
Bůh se skrývá v kvalitním umění?
Theodor Mundstock dramatika a režiséra Miloše Horanského se na první pohled v mnohém liší od původního Fuksova, ale nachází se v téže situaci – jde o Žida, který se vyrovnává sám se sebou během čekání na transport do koncentračního tábora. Postava Mundstocka (překvapivě hlavně z bulváru známý, přitom v této roli výborný Vojtěch Dyk) tu nevzniká pomocí dramatického zpodobení konkrétních vlastností. Podstata jeho postavy není charakterizovaná přímým vnějším jednáním, Mundstock navíc ze své postavy často vystupuje. Jde tu především o Mundstockův zoufalý vnitřní boj zobrazený jednak výrazným výtvarnem scény a jednak hysterickými rozmluvami s vedlejšími postavami, které jsou ztvárněny střídavě pouze dvěma herečkami (Gabriela Míčová, Dana Poláková) – v jejich replikách jde ve výsledku především o Boha, kterého je v této situaci potřeba víc než kohokoli a čehokoli jiného.
Mundstock zde představuje člověka, který zkoumá své lidství a svůj vztah ke světu za vyhrocených okolností prostřednictvím Boha, u nějž hledá oporu a odpovědi na otázky vyvolané nedůstojným a krutým zacházením s národem, ke kterému patří. Nejde tu jen o Židovství. V co se mění člověk, je-li svým okolím zbaven posledních zbytků cti? A čeho se chytá, aby dokázal vstát a jít dál vědomě vstříc utrpení a vlastní smrti? Tu se Horanského Mundstock ve své podstatě s Fuksovým opět potkává. I v tom, že během nejkrutějších časů navzdory své rozkolísanosti cítí odpovědnost nejen za sebe, ale i za své okolí.
Výtvarník Michal Pěchouček pracuje ve Studiu Hrdinů se scénou velmi minimalisticky, ale úchvatně a přesně. Pomocí jednoduchého kovového rámu šikmo instalovaného na prázdné ploše jeviště svede znázornit neuvěřitelné množství symbolů, z nichž asi nejsilnější je abstrahovaný náznak baldachýnu nikoli jako symbol pouhého nebe, ale jako symbol všezastřešujícího. Než se plachta napnutá na rámu poruší, poskytuje postavám přístřešek, později je schopná poskytnout rezonant pro Mundstockovy smrtelné rány. Výtvarno (ve spojení shudbou) tu hraje na divadelní poměry velmi silnou roli. Pan Theodor Mundstock režiséra Miloše Horanského sdílí se svými diváky palčivě neúnosnou nálož bolesti pečlivě vyváženou vzácnými momenty, kdy se s otevřeným divákem podaří sdílet i víru v Boha jako v něco, co člověka absolutně přesahuje.
