Kauza Schwejk: Jevištní esej o multikulturalismu, dnes mimořádně aktuální, Vojtěch Poláček, Kulturissimo, 7/12/2015
Inscenace režiséra Dušana D. Pařízka Kauza Schwejk vznikla v koprodukci pražského Studia Hrdinů, festivalu Wiener Festwochen a německého Theater Bremen. Premiéru měla tato volná adaptace světoznámého Haškova románu již v červnu ve Vídni, svého prvního českého uvedení se dočkala na konci listopadu. Německo-česko-maďarský ansámbl hraje rozsáhlou, ale vlastně pouze jedinou scénu, stanný soud s rakousko-uherským vojákem Švejkem, který je podezřelý z dezerce, jelikož byl v blízkosti haličské fronty zadržen v ruské uniformě. Titulní postava však slouží situaci jen jako katalyzátor a na jevišti se vůbec neobjeví. Důležitější než jednotlivé charaktery či příběh jsou totiž atmosféra a téma.
Postavy inscenace jsou jakýmisi variacemi na Haškovy románové figury. Soud je řízen šovinistickým rakouským generálem Finkem, kterému přisluhuje snaživý kadet Biegler. Svědectví o domnělých Švejkových proviněních podávají Češi – zásadová a upjatá nadporučík Lukášová, intelektuálně založený jednoroční dobrovolník Marek, vznětlivý účetní šikovatel Marek – a chvástavý a hrdý maďarský obchodník Guyla Kákonyi. Klíčovým a opakujícím se motivem je nedorozumění. Jednotliví aktéři mají rozdílné pohledy na Švejkovu kauzu i postoje k fungování rakousko-uherské armády a podunajského soustátí jako celku. Rozdílné nacionální zájmy, rozdílné charakterové vlastnosti a v neposlední řadě rozdílná řeč (inscenace se hraje ve třech jazycích) zapříčiňují, že komunikují většinou nepřímo. Dohodnout se nechtějí a často ani nemohou a jejich jednání nevede k žádnému jasnému rozhodnutí. Zdá se, jako by se nesnažili zvrátit projednávanou kauzu směrem, který považují za správný, důležitější je pro ně spíše vítězství či alespoň převaha v samotné diskusi. Nikdo z nich nepřináší racionální a konstruktivní argumenty, po většinu času jen jalově chytračí a navzájem se špičkují.
Dílo je spíše než standardním divadelním představením jevištním esejem, zvolené divadelní prostředky (herectví, výprava, zvuk) jsou úsporné, dominantní postavení má text a jeho smysl, eventuálně nesmysl. Je potěšitelné, že tento smysl je dnes mimořádně aktuální. Disparátní konglomerát současné Evropské unie se stejně jako Rakousko-Uhersko před sto lety potýká s celou řadou nedorozumění, společným znakem obou soustátí je i hypertrofovaný byrokratický aparát, který omezuje správní a politickou akceschopnost. Plánování a diskutování dominují nad skutečnými činy, s problémy se in natura málokdo seznámí, debatuje se spíše o jejich virtuálních, mediálních obrazech. (Vzpomeňme např. na živé spory o uprchlících.) Švejkova nepřítomnost – ostatně je také tak trochu uprchlíkem před válkou – během soudního přelíčení je toho funkční paralelou.
Naznačení podobnosti mezi současnou a historickou situací je evidentní. Problematičtější je již hodnocení tohoto stavu. Pařízek tuto otázku nechává dráždivě otevřenou. Marné schůzování, hádky a nedorozumění společnost paralyzují a mohou nakonec vést k její desintegraci, zároveň jsou však i příznakem toho, že tato společnost funguje alespoň částečně demokraticky. Není jasné, zda tvůrci obtížně realizovatelné pokusy o mnohonárodní a multikulturní státy oslavují či kritizují. Svobodný a zároveň efektivně fungující stát je do jisté míry protimluvem. I přesto bychom se měli mezi oběma těmito protipóly (anarchií a diktaturou) pokoušet neustále hledat kompromis. Pařízkova inscenace, stejně jako dějiny Rakouska-Uherska, končí rezignací. Generál Fink odchází do zákulisí a nechává kauzu i ostatní protagonisty svému osudu. Obdobný scénář by nebylo rozumné opakovat.
