Fyzické dusno kolem jednoho jablka / Ivo Krobot jr., A2

Jako poslední premiéru tohoto roku si tým Studia Hrdinů vybral text švýcarský prozaika a vlivného solitéra Roberta Walsera Sněhurka, jenž prošel radikální dekonstrukcí z pera Elfriede Jelinekové, nejvěhlasnější současné rakouské spisovatelky a nositelky Nobelovy ceny za literaturu. Režie se ujal mladý německý režisér Kai Ohrem, známý například inscenováním Sorokinova Dne opričníka či Loherové Země beze slov. Spojením tří výrazných individualit vznikla mnohovrstevnatá psychoanalytická new age pohádka vybízející k různým interpretacím mýtu o Sněhurce.

Svéráznou typičnost inscenačního výkladu lze najít především v nejednoznačném, často protikladném vyznění jednotlivých postav, které ztrácí obecně dané archetypální charakteristiky. Jde o evidentní snahu rozbít mýtus pohádky jako vyprávění, v němž není místo pro volnou hru fantazie a kde vše má přísná pravidla. Jindy dominantní Ivana Uhlířová, která na vysokých podpatcích v roli Sněhurky působí většinu představení umírněně, nepřehrává svým bohatým hereckým rejstříkem ostatní kolegy, přesto její spíše energická postava celé inscenaci neokázale vládne. Zřejmě záměrně potlačené herectví Marty Vítů dodává roli macechy paradoxně postavení té „vzadu“, schopné jen výhružně deklamovat, než skutečně činit. Princ Kamila Švejdy v bizarním oblečku a kroksy na nohou působí na první pohled dojmem seriózního uťáplíka, a je to právě on, kdo svou podlézavou důležitostí a nejednoznačnou dobrotivostí nejvýrazněji dotváří všudypřítomnou ironickou atmosféru a až úchylné fyzické dusno. Jeho propojení tělo na tělo s ostatními účinkujícími při pokusu o políbení Sněhurky patří k výrazným momentům inscenace. Důležitou složkou představení je schopnost postav udržet rytmus, smysl pro ticho a pauzu, kdy divák stačí alespoň občas zachytit něco z komplikovaného a mnohdy těžce dešifrovatelného textu – v tomto ohledu je zásadním prvkem nervní myslivec Jiřího Knihy s černým kloboukem na hlavě, který krátkými fyzickými etudami (hysterické práskání se do boků, křečovité svírání pěsti za zády, frenetické kroužení špičkou boty) narušuje a dávkuje dialogy aktérů.

Inscenaci charakterizuje celková úspornost: citlivá práce se světlem a stíny, se zvuky, krátké decentní video, strohá, ale výrazná výprava; téměř prázdná prostorná scéna, která bez rekvizit umocňuje nedefinovatelnou úzkostnou atmosféru, se zaplní jen jednou během představení – to když na scénu přikvapí sedm rozverných trpaslíků, kteří za myslivcem a Sněhurkou během jejich vášnivého dialogu „smíření“ budují jakousi imaginární stavbu.

Tvůrcům se i díky citlivé dramaturgii a snesitelné stopáži podařilo vytvořit specifické poetické pásmo, které nezasáhne zdaleka tak svou mnohoznačnou, rozporuplnou a zironizovanou výpovědí, jako svou intenzitou a schopností přenést jakýsi nedefinovatelný kolektivní pocit tělesné blízkosti z jeviště na diváky. A je pak jedno, jestli se jedná o (post)pohádkové drama, komplexní usmiřovací fantazie nebo stylizovaný filosofický diskurs – důležité je, že to „ono“, ten těžko pojmenovatelný poeticko-dramatický tvar, je i v kontextu současného divadla neotřelý a originální.

premiéra 13. 6, psáno z reprízy 15. 6.