Fuksův slavný román Pan Theodor Mundstock opět zneklidňuje, tentokrát na jevišti a s Vojtěchem Dykem, Marie Reslová, HN, 30/5/2016

Refrén „Žide, Žide, smrt si pro tě přijde“ a excentrický tanec s lopatou předznamenávají jevištní báseň inspirovanou románem Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock, kterou uvádí pražské Studio Hrdinů.

S titulní rolí pouličního metaře, bývalého úředníka, který − ochromený strachem z transportu a smrti − žije v úzkostném i groteskním světě svých vyšinutých představ, se popral Vojtěch Dyk.

Fuksovy fabulačně i formálně znejisťující obrazy Mundstockova světa svědčí o hraničním individuálním prožitku holokaustu, obecněji o situaci člověka uprostřed společnosti, která ho stigmatizuje a ohrožuje. Jejich předností je to, že narušují všechna možná literární klišé, jež si s tímto tématem spojujeme.

I když v ději románu čtenář místy bloudí, zapůsobí Mundstockův osud a jeho smrt − k níž jej paradoxně dovedla systematicky vypracovaná metoda, jak se jí vyhnout − nakonec velmi silně. Nebylo by spravedlivé vyčítat obdobnou žánrovou i fabulační nejistotu, již zažíváme při čtení románu, jeho divadelní podobě, kterou pro Studio Hrdinů připravil režisér Miloš Horanský. Ale nelze přehlédnout, že se inscenace na mnoha místech spokojí s naléhavě popisným interpretačním stereotypem, natolik konvenčním, že v divácích žádnou emoci vyvolat nemůže.

Tři herci se v Horanského inscenaci ocitají v abstraktním prostoru výtvarné instalace: červené kožené křeslo, velký hliníkový rám s napjatou žlutou látkou, kterou v průsvitu přetínají čáry, mezi nimiž lze rozeznat židovskou hvězdu. A různě veliké barevné sloupky, jež se v jedné z výtvarně nejpůsobivějších scén, při odchodu rodiny Sternových do lágru, promění v kouřící komínky krematoria.

Vojtěch Dyk jako by váhal, zda Mundstocka „hrát“, nebo o něm s odstupem „vyprávět“. Režisér mu příliš nepomáhá − i když je zřejmé, že scény, v nichž vede herce k psychologickému prožitku, patří k těm méně přesvědčivým. Naopak pokud se Dyk díky songům Ivana Achera, nadsázce nebo humoru může opřít o zcizující přístup k roli, je herecky suverénní a velmi přesně vystihuje složitost Fuksova hrdiny i absurditu jeho příběhu.

V těžké situaci se ocitla Gabriela Míčová, která ztělesňuje Mundstockovy imaginární spolubydlící: milenku-slípku v zástěře z peří a matku-dominu ve zlatém „brnění“.

První má být nejspíš divadelní analogií románového Mona − Mundstockova schizofrenního stínu, a slepičky, která s nimi žije v domácnosti. Inspirací pro druhou byl pravděpodobně autorův silný vztah k matce, s níž žil v jednom bytě do její smrti. Míčová je charismatická herečka, ale víc, než že se jedná o Mundstockovy svérázně projektované představy, nemá šanci sdělit.

Dana Poláková se objevuje v pánském obleku s blonďatými loknami, které evokují židovské pejzy. Doplňuje divadelní mozaiku, kterou Horanský z fragmentů románu a s ním spojených asociací vytvořil, v roli vypravěče, komentátora či interpreta epizodních figur.

K inscenacím Studia Hrdinů lze mít různé výhrady. Ty nejvážnější by mohly spočívat v jakési „provizornosti“ či rozvolněnosti jejich tvaru. Za ním často až příliš vnímáme spíše myšlenku a koncept, než abychom byli strženi spontaneitou a brilancí herecké tvorby.

Jsou tu ovšem výjimky jako mnohokrát oceněný výkon Karla Dobrého v inscenaci Den opričníka. Bezvýhradně lze ocenit tematicky vyhraněnou dramaturgii Jana Horáka, která se pokouší proniknout ke skryté podstatě společenských anomálií. A také analogicky odvážnou práci s výtvarnou složkou inscenací a unikátním prostorem, již mívá na svědomí − jako rovněž v případě Mundstocka − Michal Pěchouček.

Pan Theodor Mundstock do profilu Studia Hrdinů skvěle zapadá a je to nakonec v nejlepším slova smyslu znepokojující inscenace, která díky několika skutečně silným momentům stojí za vidění.