Evropský jazykový kurz, Sascha Krieger, Stage and Screen, 27/4/2016
Josef Švejk, hrdina světového bestselleru českého autora Jaroslava Haška, se stal již dávno synonymem obyčejného člověka, který se ocitl ve velké mašinerii světa a dělá vše proto, aby se z ní dostal bez úhony a při tom všem vtipně a mazaně odhalí směšnost válečné a hrdinské rétoriky mocných. Je to „malý muž“, mistr v přežití, osina v zadku vykladačů dobra a zla, Enšpígl 20. století. V jevištním zpracování českého režiséra Dušana Davida Pařízka zůstává nepřítomen. On sám nemluví, tady se mluví o něm. A především je souzen. Děj? Generál chce pověsit údajného dezertéra, Kadet se alespoň zdánlivě pokouší držet se správné cesty, tři Češi, jedna obhájkyně a dva svědci a stejně tak maďarský svědek obžaloby celou věc jenom komplikují. Na konci nepadne žádný rozsudek o vině nebo zproštění obžaloby, situace všech zúčastněných zůstává nejistá.
Nacházíme se v srdci byrokracie: ze stropu visí výňatky ze zákona, služební příkazy a předpisy, které jsou meotarem promítány na horizont. Před ním zuří hádka, jejímiž aktéry jsou: cholerický, mocí privilegovaný muž (Martin Baum, nenásilně střídající šarmantní vídeňský humor s despotickým řevem a ledovou chladností) považující věšení za nutný a legitimní způsob zachování disciplíny. Nezřízený rasista a antisemita usilující rétorikou nadřazenosti o ospravedlnění války, jejíž smysl se již dávno vytratil. Dále je přítomen nicka Biegler vybavený Peterem Faschingem natolik splachovacím charakterem, až z toho diváka mrazí. Z horlivého pochlebovače se promění v rétora nenávisti, který má s jistým rakouským vojákem sloužícím v první světové válce společného víc, než jen křestní jméno Adolf. Proti němu stojí vojáci Marek a Vaněk (komici s kamenným výrazem v obličeji, Vladimír Javorský a Jiří Černý), podvratní posměváčci připomínající Švejka i přes jeho nepřítomnost. Mezi nimi stojí nadporučík Lukášová, kterou hraje Ivana Uhlířová jako zapřisáhlou obhájkyni lidské důstojnosti a (české) identity, jež se ale zároveň nedokáže vymanit ze surového mechanismu moci.
S tímto mechanismem si Pařízek s chutí pohrává. Fink Bieglera postaví do latě, učí Lukášovou salutovat, týrá a ponižuje ji i její krajany a nebrání kadetu Bieglerovi, který se mu snaží vyrovnat. Když nic z toho nepomáhá, poštve proti sobě Čechy a Maďary v jakési zástupné válce, díky níž se snadno zapomene, kde stojí skutečný protivník. Inscenace by se dala shrnout jako zrození války z byrokracie. Lidské životy nemají žádnou cenu, všichni jsou loutkami, i sami ti, kdož jsou stejně jako Fink přesvědčeni, že tahají za nitky. Každý touží po moci vykonávané pouze a jedině prostřednictvím pokořování. Ať už horlivý kariérista Biegler nebo stoičtí odhalovači pravdy Marek a Vaněk – manipulují všichni, byť je nelze měřit jedním metrem, neboť hierarchie zůstává stejná: nahoře němčinou vládnoucí rakouští „nadlidé“, dole čeští lokajové. Otázka, jak by to vypadalo, kdyby se role proměnily, zůstává nezodpovězená. Nebo taky ne.
O sjednocené Evropě nemůže být řeč. Namísto toho jsou podněcovány a pěstovány zášti, avšak na obou stranách – přidávají se i ti z dolního konce „potravinového řetězce“. A tak se „zástupci“ různých národností vyžívají ve zpodobňování sebe sama prostřednictvím různých klišé (vychytralý a mazaný Čech je pouze jedním z nich) a až příliš ochotně si vybírají snazšího „protivníka“ zapomínajíce, že by v něm mohli mít vlastně i spojence. Také publikum se nechá příliš rychle strhnout, snadno sedne na lep přívětivé tváři lidského opovržení (potleskem) anebo je schopno při prvním zdání zlepšení na dosavadní konflikty zapomenout. Tak jako v klíčové scéně, v domnělé přestávce, ve které herci nejprve hrají maďarskou píseň a poté se vmísí mezi „lid“, kde rozdávají pivo zdarma a guláš, aby vzápětí tuto poklidnou harmonii zrušili cynickým střihem. Což ale může zároveň zafungovat jako záblesk naděje: uvolněná pospolitosti by nás nakonec mohla přimět k tomu, abychom hlavně nedbali na to, co nás rozděluje. „Přestávka“ jako optimistický protinávrh.
Švejkovská variace Dušana Davida Pařízka (…) ukazuje stejně tak redukovaným, jako i virtuózním způsobem, jak se vztek, zášť a konflikty rozdmýchávají, udržují a stávají prostředkem manipulace. Tato metafora tematizuje nejen první světovou válku, ale i propasti otevírající se v současnosti při pohledu na nekonečný proud uprchlíků: jsme svědky občanské nespokojenosti pramenící z uměle vytvořených povšechných obrazů nepřátel. Bitevní pole je vymezeno jazykem: celý večer jsou opravovány výslovnosti, většinou Finkem, později také Bieglerem. Kdo vládne jazykem, tomu patří moc nad myšlením a v neposlední řadě též nad konáním. Kdo špatně vyslovuje, musí jednotlivá slova opakovat tak dlouho, až zapomene, co chtěl původně říct. Jazyk se stává nástrojem tyranské moci, kultivované „já nerozumět“ zase nástrojem umožňujícím uhájit si svou dosavadní pozici. Přesto Kauza Schwejk / Der Fall Švejk zodpovědnost jednotlivce nepopírá – omluva typu „byl jsem pouhým kolečkem v byrokratickém stroji“ se nepřijímá. Nitky, na kterých visíme, by pochopitelně mohly být přestřiženy. Ale takhle je to přece snazší. Stejně jako následovat Adolfa.
