Dušan David Pařízek inscenuje Kauzu Schwejk podle Jaroslava Haška v Museumsquartieru, Margarete Affenzeller, Der Standard, 12/6/2015
Dobrý voják Švejk, pěšák Rakousko-Uherské armády náchylný k životu nebezpečným hovadinám, je chycen v nepřátelské ruské uniformě a obžalován z velezrady. Generál Fink (Martin Baum) žádá okamžitou popravu. Kadet Biegler (Peter Fasching) váhá. Až nadporučík Lukášová (Ivana Uhlířová) konečně vznese námitku, že „člověk musí viset až po delší proceduře, které se říká roztomile právní cesta“. Tato diskuze vedená příslušníky české a rakouské armády vynáší na světlo nacionalistické předsudky, které jsou v mnohonárodnostním státě obvykle přítomny. Švejk je Čech a pro Rakušany je, už kvůli svému jazyku, cizí.
Režisér Dušan David Pařízek se ve své adaptaci soustředil na jedno z dějišť Haškova nedokončeného románu: na dobu Švejkova věznění ve vojenském táboře v Mostě nad Litavou (Bruck an der Leitha). Avšak v inscenaci, jež vznikla v koprodukci vídeňského festivalu Wiener Festwochen, pražského Studia Hrdinů a německé scény Theater Bremen, se hlavní hrdina neobjeví.
Most nad Litavou coby Brusel
Ve středu pozornosti stojí kromě „případu Švejk“ rozsáhlá spleť lidí, kteří jsou díky válce nuceni spolupracovat, z někdejších občanů se stali vojáci: účetní šikovatel, jednoroční dobrovolník a k tomu maďarský obchodník zapletený do aféry s milostnými dopisy (vynikající Gábor Biedermann).
Pod provazištěm scény Halle G ve vídeňském Museumsquartieru se jako koruna byrokracie rozpínají zavěšené listy dokumentů (texty zákoníků, služební předpisy). Dlouhý stůl a meotary představují vojenský tábor v Mostě nad Litavou (Bruck an der Leitha), který předznamenává dnešní Brusel nebo jiné vícejazyčné či mnohonárodnostní dějiště současné Evropy. Pařízkovi se daří vytvářet situace, v nichž se nevinné slovní hříčky náhle zvrtnou v drsný národní šovinismus. I z onoho zpočátku politicky korektního kadeta Bieglera posléze vyhřezne umně skrývaná nenávist vůči čemukoliv cizímu. (…)
Dějiště je nadčasové, herci neoperují s lokálním koloritem první světové války – mezi nimi jsou vynikající stoičtí mimové jako z Kaurismäkiho filmů (Jiří Černý, Vladimír Javorský). Především jazykové odlišnosti nebo diskuze o správné výslovnosti dodávají inscenaci lehce morbidní podtón.
