Chcete prožít proměnu člověka v lišku v ledových závějích Islandu? Zkuste to ve Studiu Hrdinů, Jana Soprová, ČRo Vltava Mozaika, 10/3/2016
Sólovou performanci inspirovanou románem islandského spisovatele Sjóna Skugga Baldur čili Syn Stínu připravilo v režii Kamily Polívkové připravila herečka a performerka Tereza Hofová v pražském Studiu Hrdinů.
Islandský spisovatel Sjón napsal příběh pod názvem Skugga Baldur jako své páté dílo. Inspiruje se v něm islandskými mýty, zvláště pak bytostí podobnou napůl lišce a napůl kocourovi. Na půdorysu Islandu konce 19. století prolíná příběhy tří postav – Pastora Baldura, jehož cestu lovce sledujeme až do jeho převtělení do lišky, intelektuálního přírodovědce Fridrika, jakéhosi alter ega samotného spisovatele a dívky Abby, postižené Downovým syndromem. V příběhu je rovným dílem přítomen život i smrt, a zdůrazněno bytostné sepětí s přírodou, více než s lidmi.
Nesnadný materiál pro scénické zpracování
Mezinárodnímu týmu Čechů a Islanďanů se podařilo vytvořit zajímavou podívanou, která silně působí na smysly diváka. Když přicházíme do rozlehlého sálu Studia hrdinů, scéna samotná příliš neprozrazuje – je tu truhla, pár kabelů na zemi, z nichž jeden končí v hromádce ošoupaného batohu, a projekční plátno v pozadí (autorem výpravy je Antonín Šilar). Na straně zvukový pult, jehož obsluha během představení obstarává i další scénické efekty. Na každém sedadle leží zalepená obálka s nadpisem „otevřít ve 22 hodin“.
Šamanka, vypravěčka, kdosi stojící mimo společnost
Právě z několika složených papírů si v určené době, kdy dozní dojem z představení, můžeme přečíst závěr knihy, dopis Fridrika, vysvětlující některé okolností příběhu a propojení všech tří hrdinů. Nepozorovaně se za truhlou vynoří hlava. Prohlíží si diváky divokým a zároveň ironických pohledem. To ostatně poznáme, když se vztyčí – nahoře zabalená v kožešině, dole blýskavá sukýnka jako ze show businessu, holé nohy. Tyto kontrasty tak trochu nabízejí klíč k vyprávění, které je drsné, dobrodružné, filozofické, rozjímavé, ale také trochu žadonící o pozornost.
Tereza Hofová, která se v průběhu příběhu proměňuje, chvílemi až šokujícím způsobem, ztvárňuje všechny tři postavy, nejvíce však Syna Stínu – Skugga Baldura, až do jeho psychedelicky pociťovaného konce. Tereza Hofová, pro kterou je Island polovičním domovem, využívá v představení tajemně znějících islandských slov a dopřeje nám i děsivou a zároveň zábavnou etudu pojídání suché tresky. Výraznou roli hraje nervní řezavá hudba Ryana van Kriedta a Jóna Saemundura Audarsona, který je zároveň spoluautorem videí a výtvarné stránky. Na té se navíc podílel Downovým syndromem postižený umělec Sindri Ploder.
„Omnia mutantur, nihil interit“ jsou latinská slova, která přečteme na vnitřní straně víka truhly
I když většina z nás v tu chvíli netuší, že to znamená „vše se mění, nic nehyne“, dodávají svůj dílek k tajemné a ne vždy srozumitelné atmosféře celku. Srozumitelnost logická a racionální není ovšem až tak důležitá, daleko důležitější je ochota či schopnost ponořit se do situace a sdílet všemi smysly útržky podivných osudů. Kromě expresivních proměn Hofové (na jejichž působivosti mají zásluhu i kostýmy Zuzany Formánkové) je tu i nápaditá práce s videem, kombinace ilustračně návodných předtočených záběrů s autentickým snímáním minikamerou předmětů v batohu, a později i pohled zevnitř truhly, kam se herečka v jedné fázi uchyluje.
Ale jsou tu i magické záběry nitra konvice, projektované na plátno, kde se nejprve ponorným vařičem dosáhne varu vody a poté sledujeme mihotání lístků darjeelingu a postupné barvení vody. Takových a podobných kouzel je tu více, nejpůsobivější je pocit laviny, kdy diváka nejprve doslova uzemní zlověstné dunění, a vzápětí ho pohltí bílý dým. V divošském závěru, kdy vrcholí přeměnou pastora Baldura v mytického zvířecího tvora, herečka překračuje od hereckého náznaku k perfmormersky poctivé rituální proměně. Toto představení může pro mnohé diváky působit až nesnesitelně svou naléhavou syrovostí, evokací přímo fyzických pocitů. Jako by se srdce lišky pojídané v rituálu proměny pro diváka stávalo symbolickým přijetím údělu, sjednocením divokosti těla a stejně divoké temné duše.
