Básník Pavel Zajíček v divadle přijal životní roli nekompromisního romantika – Marie Reslová, Hospodářské noviny, 8/10/2014

Starý muž v županu a pantoflích polehává v posteli, kouří, vrávorá po scéně, odpočívá opřený vsedě o zeď.
Básník Pavel Zajíček, česká undergroundová legenda v roli sebe sama, je patetickým, strhujícím i směšným hercem nové inscenace pražského Studia Hrdinů nazvané Pustina. Jeho hlas se dere z nejhlubšího nitra a podpořen mohutnou kulisou bubnů a smyčců skupiny DG 307 na diváky hrne poezii jako litanickou zpověď, svědectví i bojový pokřik. Prorok, nebo blázen?
Libreto Pustiny vzniklo ze Zajíčkových sbírek Přetrženej film, Šedej sen a Kniha moří. Vytvořil ho a režíroval Miroslav Bambušek, sám divadelník – buřič, který umanutě a nesmiřitelně sahá do společenského svědomí.
Tvar na pomezí koncertu, výtvarné instalace a divadla doplňuje scénickými obrazy obvyklou podobu produkcí Zajíčkových DG 307. Inscenaci Pustina lze považovat za jejich tematickou esenci, chceme-li poctu Zajíčkově nekompromisní tvorbě a životnímu postoji. Jejich odvrácená strana, básníkovo „prokletí“, které je možné číst jako neschopnost zařadit se a obstát v každodennosti, se tu připomíná s něžnou ironií ve scénách s matkou, manželkou či milenkou.
Přízračnou maminku hraje Miloslav Mejzlík. „Ty seš básník!“ – opakuje matka s jedovatým nadšením, co zaslechla v samoobsluze, a okázale pečuje o recitujícího muže na posteli. Domácí scénku diváci sledují jako povědomé siluety za bílým plátnem – zdí.
O něco později zas Jiří Maryško, snad Zajíčkovo mladé alter ego, stojí před velikou tabulí skla a útočí na ni barvami. Možná připomínka básníkova verše: „Nahý slova vrhaný proti zdi.“ Za sklem, na kterém nakonec svítí rudá skvrna připomínající lidské srdce, stojí manželka – herečka Halka Třešňáková – s výčtem nesplněných povinností. Ta se vzápětí promění v divošskou, obtloustlou kočičku svádějící a zraňující současně.
„Vracím se opakovaně do stejný řeky / nic jsem se nenaučil“ – říká básník ve svém Příběhu, který vypráví v jedné ze skladeb DG 307. Opakují se i témata Zajíčkových básní. Znovu a znovu ho zaměstnává cesta k tichu v sobě, touha stát se součástí vesmírného řádu. S ní korespondují i filmové projekce v inscenaci: motivy lesa, vody, oblaků či abstraktních struktur.
Není vyloučeno, že Pustina bude vždy pro část diváků nestravitelnou, monotónní a mnohokrát slyšenou exhibicí starého muže. Jiní v ní ale rozeznají strhující svědectví o tom, že lze neuhnout sám sobě.
Bude zajímavé, jak undergroundová forma obstojí u nepamětnického publika. Šanci rozhodně má. „Na hraně. Na okraji. V radosti.“ Zajíčkovo účinkování v Pustině připomíná vzteklou modlitbu i zaříkávání úzkosti dodávající odvahu a víru, že nás náš anděl neopustí. Vidět starého muže, který přijal životní roli nekompromisního romantika, je zkrátka krásné.

http://archiv.ihned.cz/c1-62913550-zajicek-bambusek-pustina-recenze