Tichý výkřik Simone Weilové, Jana Soprová, Divadelní noviny, 21/1/2015
Režisér Jan Nebeský kabaret bytostně cítí – nikoli ten poklesle showbyznysový ani ten český prvorepublikově laskavý se švejkovským humorem, nýbrž onen meziválečný kabaretní tvar s ostrou příchutí, expresivní nemilosrdností, porcí filosofických myšlenek a několika kapkami jedu ironie, po němž se může udělat nevolno a trpko. Nebeského dvorní herečka Lucie Trmíková si jako autorka často vybírá postavy nejednoznačné, světu nepřizpůsobivé a z pohledu obecného vlastně nepoužitelné. Nicméně, právě z těchto prvků vyrůstá oslava lidské jedinečnosti a křehkosti a zároveň nezlomnosti ducha.
Podobné východisko má i inscenace Mlčky křičet, uvedená v premiéře ve Studiu Hrdinů. Je věnována Simone Weilové (1909–1943), francouzské filosofce, anarchistce, sociální reformátorce, židovce, marxistce a mystičce. Začteme-li se do jejího životopisu, zjistíme, že fakta, probleskující v inscenaci, vůbec nepřehánějí. Simone se navzdory zdravotním handicapům stále vrhala do situací, pro něž fyzicky neměla dispozice. Nicméně její umanutost, možná spíše nežli sebevědomí, vysoká inteligence a současně oddaná péče rodičů jako by kolem ní vytvářely jakousi auru svátosti. Tuto postavu ztvárňuje Lucie Trmíková jako správnou Marťanku (tak Weilovou nazval její oblíbený profesor Émile-Auguste Chartier), kterou zprvu sledujeme nehybně sedící za skleněnou stěnou. A zatím se na předscéně dva hrobníci, jako od Shakespeara, dohadují, kam uložit rakev s mrtvou, o níž není jisté, zda je židovka, či marxistka, či zda neukončila život dobrovolně. Za chvíli zjistíme, že se nacházíme v nebi či očistci(?), kde se před námi vzápětí rozvinou všechny důležité okamžiky Simonina života v celé jejich bizarnosti. Všechny postavy (včetně ženských), které ovlivnily Simonin život, hraje Saša Rašilov, jenž vyváženě mísí jízlivě humornou nadsázku s expresivní komičností.
Patrová scéna (Petry Vlachynské a Jana Nebeského), stejně jako jakási šatna v pozadí, kde se herci převlékají, přiznaně navozují atmosféru hravosti i kabaretní nadsázky. Předkládá směs obrazů, mnohdy podivných, někdy nepřijatelných a chvílemi možná až nudných. Stejně rozporuplně a nepatřičně působí písně s hudbou Emila Viklického a slovy Roberta Geislera. Celá inscenace se nese v duchu Simonina života. Myslete si o tom, co chcete – jako by nám říkali. A tak se občas zavrtíme, ale pozvolna propadáme zvláštnímu kouzlu inscenace, vrcholící scénou, kdy herečka ležící na zádech cituje dopisy a úvahy Weilové z posledních let jejího života, zatímco ten druhý (a bůhví kdo to tentokrát je) ji zahrnuje ze všech stran pískem.
Simone jako by se tak symbolicky stávala věčně se přelévající dunou písku, která netouží po komentáři, hodnocení, prostě jen existuje.
