Sněhurka aneb Pohádky je konec / Divadelní noviny, Tereza Hýsková, 24/6/2014
A žili spolu šťastně až do smrti… Nebo? Co když taky ne. Přetváření, popírání a bourání mýtů představuje v současné době silnou tendenci nejen v divadelní, ale umělecké tvorbě vůbec. K tomuto principu se v některých svých inscenacích hlásí také Studio Hrdinů. Velmi otevřeně pak v poslední premiéře letošní sezony – (post)pohádkové Sněhurce.
Hostem Studia Hrdinů se stal německý režisér Kai Ohrem, s nímž se Jan Horák setkal už během svého působení v MeetFactory. Před šesti lety společně zinscenovali monodrama Dey Loher Země beze slov, nyní sáhli po dramatických textech Roberta Walsera a Elfriede Jelinekové, jejichž pojítkem je polemika s archetypálním příběhem vtisknutým do pohádky o Sněhurce. Nová pražská Sněhurka je tedy kombinací textů, které dekonstruují notoricky známou báchorku.
Všechno, co sledujeme na jevišti Studia Hrdinů, se vlastně odehrává až ex post – po skončení pohádky. Text se jejím dějem nezabývá, postavy ale odkazují k tradičnímu obrazu, který se o nich vytvořil, a brání se mu. Chtěla Sněhurka svého vysněného prince? Chtěl princ ji? A byl to vůbec ten vysněný princ? Jakou motivaci měl pro záchranu Sněhurky myslivec? Musela být královna zákeřná mrcha? Tyto a další otázky si nad promluvami čtyř postav můžeme klást. Původní pohádkový námět se tak stává pobídkou ke kritické úvaze nad zažitými vzorci nebo vyrovnáním s minulostí.
Jak jsem už naznačila, Sněhurka není pro Kaie Ohrema a Jana Horáka hlavní postavou, přesto se zásluhou Ivany Uhlířové právě k ní upírá nejvíc pozornosti. Herecký projev Uhlířové totiž asi nejlépe ze čtyř představitelů (Marty Vítů jako macechy, Jiřího Knihy jako myslivce a Kamila Švejdy jako prince) odráží celý inscenační princip. Stejně jako oba texty rozbíjejí pohádkovou předlohu, jevištní zpracování ve Studiu Hrdinů v mnohém popírá klasické divadelní postupy. Text zní do úplného ticha. Scéna je takřka prázdná, symbolické rekvizity (dřevěné tyče jako les) a abstraktní projekce se objevují až s textem Elfriede Jelinekové. Kostýmy se také blíží spíše běžnému oděvu a na naši představu o zevnějšku Sněhurky, macechy, prince a myslivce odkazují v detailech. (Výprava je stejně jako v Zemi beze slov dílem Terezy Beranové – Šímové a Patricie Talacko). Nejvíc se však minimalistický koncept projeví právě v herecké složce. Herectví se ve Sněhurce vyznačuje až přehnanou civilností, zdůrazňován je projev, který bychom jindy označili jako ledabylý nebo amatérský. Postavy zdánlivě zmateně popocházejí, repliky odříkávají bez výrazu a prožitku, mnohdy nadsazeně. Pokud bychom v inscenaci hledali komiku, jejím zdrojem bude právě toto „hrané neherectví“, podtržené rovněž obsazením dobrovolníků-civilistů do rolí trpaslíků.
Celkovému pojetí sice nelze upřít originalitu, ale právě ono je důvodem, proč výsledek vyznívá rozpačitě. Náročný text nevynikne, humor je sunut za hranici trapnosti, aniž by to do inscenace cokoliv vnášelo. Při sledování postupně převládne dojem, že sledujeme jakousi divadelní kuriozitu bez hlubší podstaty. Sněhurka Studia Hrdinů snad přitáhne diváky z řad „intelektuální elity“, ale bude spíš jevištním filozofickým experimentem nad náročnými texty, než divadelním zážitkem.
