Šel žida kraj – Martin Macháček, Rozrazil online

Studio Hrdinů oficiálně otevřela inscenace konceptuálního výtvarníka Michala Pěchoučka (mimo jiné hlava projektu Muži malují) a dramaturga Jana Horáka Církev. Divadlo Orlík, které prostor Studia Hrdinů provozuje, uvedlo autorský přepis dramatu kontroverzního francouzského prozaika Louis Ferdinanda Célina. Horák a překladatelka Anna Karenina ve svém přepisu akcentují život samotného autora, který již v samotném textu nevrle nadává světu a všemožným ideologiím, které s jeho životem sváděly zápas a kladly paradoxní překážky. Člověk nehoráznosti, který světem prochází jako bizarní alegorií, začíná svou pouť v Africe. Se zájmem nasává vědomosti o nejrůznějších patologiích a chorobách, seznámí se s velmi výstřední koloniální společností, jejíž absurdní fungování nijak zásadně neodsuzuje ani s ním nesouhlasí. Pragmaticky propukává a jediné, co mu opravdu vadí, jsou tzv. „nižší rasy“. V Americe se poté ocitá v dekadentním prostředí meziválečného „kabaretu“. Seznámí se s šaramantní milionářkou, což otevírá rovinu jeho komplikovanému vztahu k ženám. Během války se naplno rozjíždí jeho antisemitismus, který je paradoxně kontradikci v protižidovské náladě nacistické mašinérie vichystické Francie. Poválečné uspořádání jej zastihuje jako referenta Společnosti národů, která je plná židovských referentů. Závěr se odehrává v sebezpytné atmosféře chudinského prostředí pařížského předměstí.
Karel Dobrý se jako vypravěč nezastaví v nepřetržitém monologu. Sekunduje mu trio vil Gabriela Míčová, Marie Švestková a Petra Lustigová. Dobrý jako Céline nevystupuje z role. Chrlí nadávky, rasistické výhružky. Nejsilnější je ve chvílích, kdy je postava ironická a komentuje vztah k ženám, kterým nerozumí a po každém flirtu by se nejraději ženil. Je agresivní, impulsivní, neromantický, zahleděný do svých kontroverzních myšlenek i filosofickým konstruktům, kterými se vysmívá výrazným „ismům“ 20. století (v poslední části zejména existencialismu). Tři dámy představují různé figury, které se postupně ve svých rolích ustalují. Míčová představuje Célinovu femme fatale, rozkošnickou aristokratickou ženu. Oba hledají vzájemnost tak dlouho, až se nenajdou. Vrcholná scéna je dialog, v němž se Céline s Američankou potkává. Herečky leží na zádech v trojstupu. Každým gestem vizualizují a zároveň ironizují komentovanou akci podobně jako při vodním baletu (např. při replice „vytrhnout kořeny“ praští dlaněmi zaťatými v pěst o zem). Na úrovni dialogu poté exceluje Célinovo rozhodování mezi dvěma ženami, které s šklebem sleduje jako asistent. Zatímco vztah s rozšafnou Američankou končí, zkouší jej omámit jistá pacientka.
Premisou Pěchoučkovy a Horákovy inscenace je vztah objektu a prostoru. Herec ani minimalistické jednání či samotné vyprávění se tak v mnohých situacích nestává jeho předmětem zájmu. Citlivě nakládá se světlem a tím, jak na něj reaguje tělo. Scénografii zasadil do schodiště, které jinak slouží jako elevace. Světlo doslova rozkrajovalo siluety po kaskádě. Někdy pracuje pouze se světlem prokládaných letmými promluvami. Silným obrazem tedy byla výpověď o psychadelii jazzu. Profilovými světly rovnoměrně vykryl betonovou plochu na vrchu zadního prospektu. Pouhým přepínáním jednotlivých vysvícených obdelníků a jejich překrýváním docílil atmosféry „měst neonů“. Dobrý v chirurgické zeleni a „víly“ v bílých spodničkách vystupovaly z jednotné červené koberců a jediného objektu na scéně. Zešikmená kruhovitá plošina symbolizuje gramofon, který propojuje vyprávění se skutečností. Trojice těl ležících jako memento na červené vinylové desce, otáčených Dobrým skoro jako otrokem, přehrála příběh nesmiřitelného filosofa i rasisty. Nastavovaný závěr by jistě snesl redakci a některé situace kromě precizních minimalistických vizuálních řešení obrazů by naopak netrpěly trochou více divadelnosti.

http://www.rozrazilonline.cz/clanky/1028–pristi-vlna-next-wave-2012-Hrdinove-Orliku