Dřevěná krabička – Pohádka z Terezína
Hra je strukturována do tří základních rovin. První je pohádka o statečném Honzovi, která v Terezíně v dobách, kdy nejvíc hrozily masové transporty, měla dětem dodávat odvahu, že všechno nakonec dobře dopadne, že drak bude poražen. Druhá je deníkový a korespondenční příběh vzájemného a trochu zoufalého hledání se a nacházení členů rodiny Ledererů, mých předků, a jejich přátel. Třetí a poslední rovina je můj osobní příběh hledajícího člověka.
„Když jsme vyklízeli byt po rodičích, objevili jsme celé krabice dopisů, fotek, dokladů. Byla tam také menší dřevěná krabička, páskou zalepená. V ní byly uloženy diáře mé babičky od roku 1911, divadelní scénáře pohádek na tenoučkých, téměř vybledlých listech ručně sešitých do sešitků, na kterých jest neomylně vepsáno „Terezín, 1943“, a také dopisy z války a hlavně navlas stejně předtištěné dopisnice z Terezína a do Terezína – Ordnung muss sein… Nevím, jestli hry ze scénářů byly skutečně v Terezíně kdy odehrány či nikoliv, ale rozhodla jsem se, že se jednu pohádku – tu veršovanou o Honzovi – pokusím s Ochotnými Suchdolníky uvést na scénu. Zahrát však jen tuto pohádku, mimo kontext Terezína, by už nemělo moc smysl. Pak mi kamarádka Věra, co hraje Honzu, poradila, ať zkusím propojit pohádku s příběhem své rodiny. Ve hře se tak ustálily tři roviny. Ta první je pohádka o statečném Honzovi, a ta právě v Terezíně a právě v dobách, kdy nejvíc hrozily masové transporty, měla dětem dodávat odvahu, že všechno nakonec dobře dopadne, že drak bude poražen. Druhá rovina je deníkový a korespondenční příběh vzájemného a trochu zoufalého hledání se a nacházení členů rodiny Ledererů, mých předků, a jejich přátel. Třetí a poslední rovina je můj osobní příběh hledajícího člověka. Nic jsem si nevymyslela, texty jsem až na minimální úpravy nechala v jejich původním znění, jenom jsem třídila, vybírala a sestřihávala až na kost. I tak mnoho otázek zůstalo nezodpovězených.“
Adriana Skálová
