Prase v divadle (No. 10) / Dominik Melichar, Divadelní noviny, 8/10/2014

Když jsem po premiéře nepříliš povedené Říše zvířat podotkl, že jsem zvědav, jak se se současným stavem Studia Hrdinů vyrovná druhá letošní premiéra – Pustina v režii Miroslava Bambuška –, nenapadlo mě ani ve snu, že se podaří něco tak mimořádného a že u toho budu.
Pustina, hudebně-vizuální pásmo opírající se o básnickou legendu undergroundu Pavla Zajíčka, je přesně tím, co mnozí už po dva roky od SH čekají – divadlo působivé vizuálně, divadlo, které se ničeho nebojí, nejde za většinovým divákem, ale toho menšinového neuráží. Člověk má až chuť psát jen výkřiky podobné výňatkům z kritik hollywoodských filmů: „šílené“, „nádherné“… Pustina by měla dramaturgii divadla jednoznačně ukázat, kudy se pro příště vydat.
Miroslav Bambušek se opřel o tři nejvýraznější Zajíčkovy sbírky z 80. let – Přetrženej film, Šedej sen a Kniha moří – a vytvořil z nich hudebně-výtvarné pásmo proložené navíc úryvky ze spisu StB vedeného proti Pavlu Zajíčkovi a DG 307. Politické, nesčetněkrát zpracované a už vlastně poněkud omšelé téma celé řady dokumentů, dobových filmů, knih atd. o nelehkém životě podzemních umělců a disidentů v čase normalizace. Ovšem způsob, jakým téma uchopil Miroslav Bambušek, je jedinečný tím, že onu dobu halí rubášem apokalyptických vizí a existenciální bouře Zajíčkových básní. A nadto je nechává deklamovat… řvát samotného autora.
To, že si Bambušek dovolil v podstatě v poctě Pavlu Zajíčkovi a druhé kultuře připomenout, že se stalo zvykem vše z doby undergroundu bez výjimky adorovat, byť kvalita je kolísavá, je silnou výzvou onomu „divadlu, které se nebojí“.
Začátek se nese v duchu klasické činoherní frašky, v níž postava-karikatura matky v podání skvělého Miloslava Mejzlíka opečovává Zajíčka, zjišťuje, že je to básník a hrozí se nad jeho verši. Naprosto plynule pak tato postava přechází v agenta StB, který si o Zajíčkovi vede spis. Podobně se mu dařilo ve druhé části představení ztvárnit také karikaturu otce-estébáka (tentokrát v kostýmu zajíce) a obě scény pak nacházely svůj průsečík v děsivém sdělení: beze mě (bez agenta StB) nejsi nic, jen opilec a hnida (parafrázuji). To, že si Bambušek dovolil v podstatě v poctě Pavlu Zajíčkovi a druhé kultuře připomenout, že se stalo zvykem vše z doby undergroundu bez výjimky adorovat, byť kvalita je kolísavá, je silnou výzvou onomu „divadlu, které se nebojí“. Vynikajícím způsobem se také autoři popasovali s postavou mladého Zajíčka v podání Jiřího Maryška, kterého režisér nechal na jevišti pouze skotačit, popř. promlouvat Zajíčkovy básně společně se skutečným Zajíčkem. Maryško však ukázal i na tak velkém prostoru, jakým jeviště SH je, obrovské pohybové kvality a prostor dokonale ovládl.
Jak je Bambuškovým zvykem, nemohl se ani v tak drásající inscenaci vzdát šílených až absurdních prvků – tak tu pobíhá po jevišti Halka Třešňáková v kočičím kostýmu jako postava Anarchistické milenky (podle názvu jedné Zajíčkovy písně), coby personifikovaná Zajíčkova poesie, ale též zhmotnění všech jeho žen a sexuality, a ve stejné scéně na jeviště přibruslí taky hokejista. Jeho význam pro celek chápu pouze jako snahu dodat do inscenace co nejabsurdnější prvek, něco jako zhmotněnou metaforu.
V tom vidím stěžejní princip inscenace – a taky to, co ji činí tak jedinečnou a působivou. Bambuškovi se podařilo s pomocí všech zúčastněných a především faktem přítomnosti samotného tvůrce „libreta“ vizualizovat poezii. Zajíčkovy novoromantické verše za doprovodu jejich domácího zvuku kapely DG 307, prolínajících se a narušovaných videoprojekcí, stínového divadla, frašky a extatického pohybu Jiřího Maryška, zkrátka všeho, z čeho byla Pustina stvořena, nabyly života. A to je neopakovatelný zážitek nejen pro toho, kdo je zarputilým čtenářem poezie jako takové, ale hlavně pro všechny, kteří už mysleli, že se v českých kamenných divadlech neodehraje nic zajímavého. Cítím strašnou úlevu, že můžu říct, že se to podařilo ve Studiu Hrdinů.

http://www.divadelni-noviny.cz/prase-v-divadle-no-10