Potíže s literárním čtením – Jan Kerbr, Divadelní noviny

Divadelní noviny, Jan Kerbr, 2/1/2014

Potíže s literárním čtením

Švýcarský spisovatel Robert Walser (1878–1956) patří ve své vlasti a v německém jazykovém okruhu k autorům teprve pozdně akceptovaným, percepce za hranicemi je vyhrazena literárním fajnšmekrům. Inscenace Pomocník Walser pražského Studia Hrdinů měla premiéru shodou okolností dva dny poté, co Pražský divadelní festival německého jazyka uzavíralo vystoupení originálního švýcarského seskupení Kapelle Eidg. Moos, které ve svém jevištním projektu využilo některé Walserovy texty.
Spisovatel s nestandardní psychikou se stává bizarním hrdinou inscenace Jana Nebeského, libreto k ní je dílem Lucie Trmíkové, sestavila ho z autorových textů, ale také z próz Christy Wolfové a především z novely Gerta Hofmanna Spisovatel Robert Walser vystupuje z literárního spolku (a také z textu Návrat ztraceného J. M. R. Lenze do Rigy téhož spisovatele). Na základě povídky o konfliktu originálního tvůrce s rigidními pravidly literárního spolku vytvořila dialog mezi spisovatelem (Saša Rašilov) a obchodníkem Gissingerem (David Prachař), který po Walserovi chce, aby na klubovém večeru přečetl něco ze svého díla. Netuší však, že literární outsider je muž poněkud obtížný, zatímco obchodník samotný patří spíš k šosákům. Jejich rozprava, uskutečněná na procházce přírodou, vrcholí v obchodníkově obydlí, kam se Walser k majitelově nelibosti tak trochu pozve. Literární samorost je na štíru s hygienou a obchodník si stále dává před nos kapesník, zkouška čtení v jeho bytě pak dopadne katastrofálně, Walser není vhodným interpretem – eufemisticky řečeno – svých textů. Gissinger – stranou do publika – hodností jeho osobnost mimo jiné i takto: Mluví v roztřepaných kalhotách o „završení svého životního díla“! Všechny Walserovy vady hlasité četby předvádí Saša Rašilov s odzbrojující rasancí. Dalšími dvěma hereckými interprety jsou Lucie Trmíková a Jiří Černý (ten se prezentuje vlastně jako mladý Walser). Velký prostor Studia Hrdinů poskytuje prostor i ke konceptuálním hrátkám (výtvarník Michal Pěchouček pracuje s různými typy nasvícení, ne vždy herce „klasicky“ zdůrazňujícími). Dlouhý pobyt Jiřího Černého na žebříku se mi ovšem jevil spíš jako tortura, byť pro fyzicky jistě zdatného interpreta. Ten v úvodním monologu sní o tom, že bude hercem, potom v rozhovoru se ženou oba představují jakési iniciačně erotické přibližování se, textová složka této části inscenace působí zajímavě, ale z hlediska divadelní účinnosti přece jen poněkud rozmlženě. „Mladému“ Walserovi patří i závěrečný obraz, jakýsi návrat ztraceného syna (použit je ovšem Hofmannův text o literátu Lenzovi). Otec, který žije už s novou manželkou, však v interpretaci Davida Prachaře ostentativně snídá, na synovy sentence nereaguje a dává tak najevo distanc vůči nestandardní křehkosti umělce i v obecnější rovině.
Z inscenace vystupuje jemný humor a zřetelná „podpora“ nekonvenčních citlivců, obohacujících svými díly život ostatních. Sdělení je ovšem z inscenačního hlediska ne zcela jasně zřetelné, při kvantu textu musí divák velmi napínat sluch, i když všichni čtyři aktéři disponují kvalitní řečovou technikou. V rámci Nebeského tvorby lze hovořit i o posunu k jakémusi režijnímu minimalismu. Saša Rašilov vytváří figuru nejvíce zemitou, zdánlivý protiúkol zvládá brilantně. Jeho Walser je komicky nemotorný, zadrhává, občas však z něho vybublají poryvy prudkých vášní. Postava ovšem má jakousi až melancholickou důstojnost. Ostatní hrají spolehlivě typy, jaké od nich známe, Trmíková inteligentně uvážlivou, zároveň poněkud záhadnou i nakvašenou dámu, Prachař akurátního občana i nadosmrti uraženého otce, Černý rozervaného a poněkud prudícího mladíka.
Inscenace nabízí řadu krásných, magických momentů, vyžaduje ovšem diváckou vstřícnost, ba trpělivost. http://www.divadelni-noviny.cz/pomocnik-walser-recenze