Podzemní slavnost ve Veletržáku, Lenka Dombrovská, LN, 15/5/2015

Podzemní slavnost ve Veletržáku Režisérka Katharina Schmitt zvolila jako předobraz pro svou inscenaci v pražském Studiu Hrdinů zásadní film nové vlny, ceněný trezorový snímek Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Divadelní adaptace vznikla na motivy scénáře, ne filmu, stojí v programu, nevěřím však, že se najdou diváci, kteří se během představení vyhnou srovnávání (až na ty, kdo jej neviděli, samozřejmě), a že se divadelní tvůrci neinspirovali také filmem. Naštěstí ho však nekopírují ani nemají tendenci se vůči němu vymezovat, nedejbože ho parodovat. Dobový kontext je zbytečné uměle křísit, mnohovrstevnatá moralita má schopnost rezonovat i dnes. Samozřejmě budeme v dnešní době a společnosti přičítat několikanásobné manipulaci, uzurpaci či zákazu překračovat hranice jiné původce a jiné důsledky než v roce 1966, kdy film vznikl.

Trapnost – zásadní klíč
V inscenaci jsou tyto motivy zesíleny, ocitají se ve světě naprostého šílenství, pohybují se na hraně absurdity a existencionalismu. A mrazí z nich. Snobismus, přetvářka, devótnost, fráze jsou, zdá se, neměnné. A trapné. Trapnost je pro mě zásadním klíčem k celé inscenaci. Divák zažívá pocity trapnosti, když pozoruje ty ponižující se lidičky, a také studu ze své vlastní stádnosti, když je inscenátory manipulován, aby se několikrát v prostoru přemístil a nakonec usedl u jednoho stolu se „svými novými přáteli“. Katharina Schmitt se scénografem Pavlem Svobodou tři akty inscenace zasadili do tří rozličných míst pražského Veletržního paláce. A není to jen koncept pro koncept či v současnosti tak oblíbené divadelní hrátky s prostorem a prvoplánové překvapování publika, tento pohyb má zcela jasnou funkci – gradační. Změnou místa se mění situace; diváci sestupují stále níž do podzemí, začíná přituhovat, až se z diváků stanou kolaboranti. Začíná se ve foyer Studia Hrdinů – před námi sedí pětice (Ivana Uhlířová, Marta Vítů, Petr Vaněk, Jiří Štrébl a Pasi Mäkelä), která se věnuje své „snídani v trávě“. Útržky banálních řečí, nepřirozený smích navodí onu trapnost, věřím však, že mnozí diváci si tento pocit nechtějí „užít“ a budou jen otráveni. Diváci jsou zatím pouhým publikem, a to navíc i ve druhém plánu, jelikož se za výlohou – na chodníku – odehrává jednak „běžný život“, kolemjdoucí nakukují dovnitř, mávají, fotí si tu sešlost, proběhne však také zinscenovaný únos nevěsty, tedy znamení věcí příštích. Poté se herci ze své piknikové deky zvedají a diváci vytuší, že je čas se přemístit, sestoupí o patro níže, poskoci v černém je usměrňují, některé direktivně usazují. A začíná teror. Michal Kern vystavěl Rudolfa jako šílence, kterému se do rukou dostalo pět paňáců. Neuvědomuje si však, že je ne ovládá ani tak on jako strach z něčeho nepojmenovaného. Z vyšší moci, kterou neznají, ale vědí o ní, že existuje a že je „absolutní“. Každý se s touto krizovou situací vyrovnává po svém. Karel Jiřího Štrébla je žoviální, přesně zpřítomňuje přísloví „kam vítr, tam plášť“, zdá se, že jeho protějškem je František Petra Vaňka, avšak i on nakonec rezignuje, nelže, ale za „svou“ pravdu se po několika nezdarech nepere. Obě ženy, které hraje Ivana Uhlířová a Marta Vítů, jsou spíše submisivní, první i nadále hloupě žvaní, druhá si především přihýbá z lahve. A pak je zde „němá“ postava (spíše nemluvná autorita?), hudebník Pasi Mäkelä o patro výš – na bezstarostném dýchánku – hrál na kytaru a halekal, nyní zarytě mlčí, „viditelně“ si však něco myslí a nakonec odchází, čímž způsobí zásadní rozkol a stává se štvancem. Podivní muži v černém opět zavelí k přesunu a za jejich dozoru jsou diváci usazeni k obrovské sestavě stolů, která je vystavěna ve velkém sále. Je v místech, kde je obvykle hlediště, jež má kaskádovitou podlahu, i stoly se musí tomu podřídit a rovnost nás, hostů, přihlížitelů procesu, není tak zachována. Možná paradoxně Hostitelka a její nejbližší jsou usazeni v nejnižším možném bodě. Což však lze chápat také jako zprávu, že jsme se ocitli na šikmé ploše a ti „zlí“ jsou ti „nejnižší“. Vyhýbala jsem se srovnávání s filmem, ovšem není možné nezmínit, že Hostitel (ve filmu Ivan Vyskočil) se změnil na Hostitelku. A ne ledajakou – Eva Salzmannová je matka pluku. Její přívětivost si musí každý zasloužit absolutní poslušností, střídá medové mateřské polohy s generálními pokyny, které odhalují její ješitnost a urážlivost. Její afekt, umělá vznešenost se sráží s chováním neposlušného, maniakálního Rudolfa, jenž je jejím adoptivním synem, jak nám s hrdostí prozrazuje. Postupně se však ukazuje, že „normálnost“ není kategorie, kterou bychom měli očekávat. Náznaky, že láska mateřská má příchuť incestní i macešské, se stále zesilují. Lidskou tvář zde nemá opravdu nikdo. Snad jen pes, jenž se těší na svou kořist. Lukáš Karásek v sado-maso oblečku se již vzpíná, protože zavětřil krev… O slavnosti a hostech je zásadní inscenace, i když jistě nebude masově přijímána a opěvována. Jak už bylo řečeno – excelentní je významotvorná práce s prostorem Schmitt a Svobody, expresivnost Salzmannové a Kerna, morální apel všech. Co jsem však dlouho tajila – inscenace je také velice zábavná, přestože způsobuje smích, který bolí, a úsměv, který se může jevit jako nepatřičný, protože se příliš podobá šklebu.