Next wave: Temperamentní srdcař Julius Fučík – Martin Macháček, Český rozhlas Radio Wave
Studio Hrdinů bylo slavnostně otevřeno při loňském ročníku festivalu …příští vlna / next wave… uvedením Célinovy hry Církev v režii Michala Pěchoučka a Jana Horáka. Rok poté se uvedením inscenace Citový komediant stejné režisérské dvojice na letošním ročníku přehlídky uzavřel symbolicky první rok. Jejich režie v rámci stylových linií divadla představují spíše přístup k divadlu jako výtvarnému konceptu.
Citový komediant pokračuje v řadě inscenací ve Studiu Hrdinů, které jako základní téma volí osobnosti s darem výrazného šarmu. Po portrétu Mileny Jesenské se divadelníci obrátili k Juliu Fučíkovi (Stanislav Majer). „Čerpali jsme z pramenů, které jsou ovlivněny dobou svého vzniku. Takže to nelze brát jako objektivní pohled na osobnost Julia Fučíka. Zároveň jsme se snažili konzultovat s historiky z Ústavu pro studium totalitních režimů, a nikdo se necítil dostatečně fundovaný nám k tomu cokoliv říct,“ říká Michal Pěchouček. Komentuje i zkreslení, kterému podléhá obraz Fučíka, a paradoxy, které se k jeho osobnosti vážou. „V tom málu, co jsme našli, se opakoval motiv Fučíka jako člověka, který se pohyboval aktivně v terénu a který foukal lidem do peří.“
Situace jsou vystavěny jako podklady pro vizuální čáry. Jedním z nejvýraznějších prostředků, který dvojice využívá, jsou projekce diapozitivů. Příznačné cvaknutí projektoru vniká mezi promluvy jako jejich samozřejmá součást. Úzké pruhy světla zvýrazňují siluety figur jako sochy. Vytváří tím dojem monumentálních výjevů sovětské sochařky Věry Muchinové. Paradoxně obrazově mohutněji působí využití úspornějších kruhových motivů. Fučík ve svetru s kolečkovým vzorem stojí uprostřed projekce pokrývající celou hloubku jeviště. Připomíná dospívající mládě leoparda sedící na obřím struhadle.
Na rovině situací postupují režiséři dvěma způsoby. V prvním herce kupí do rozverných skupinových scén s erotickým podtextem. Dynamicky těkavé výjevy baví absurdními pointami zdánlivě banálních společenských rituálů, jako např. hra lízaného mariáše s pohlednicemi českých měst. Fučík se hned ze začátku plazí s poraněnými koleny po zemi. Pohyb dopředu mu stahuje trenky. Nerudně to komentuje a sípá bolestí. Jedna z jeho kamarádek za ním krvavou stopu stírá hadrem a ptá se, jak se to stalo. Neuvěřitelně brutální pád z kola vypráví Fučík se zaujetím pohádkové babičky, zatímco své bolesti předstírá skoro jako při zápase „filmující“ fotbalista. Dalším výborným okamžikem je výlet Fučíkovy party na družbu s nadšenými mládežníky. Skupina na jeviště nanáší seno, vilně se v něm rochní. Jeden z Julkových souputníků nadává na stravu. Opékané bodláčí mu příliš nechutná.
V druhé, více problematické linii inscenace se tvůrci vztahují k Fučíkově politické kariéře. Ohledávají kořeny ideologie (výjev s Gottwaldovým projevem „o kroucení krků“, který se stal symbolem 50. let). Obrazy komentující Fučíkovo aktivní vystupování v politice inscenaci drolí a zanáší. Scény, které bortí mýtus Fučíka jako komunistického monstra, jsou tak samy politicky více vyhraněné.
„Nepřeháněl bych vliv Julka Fučíka jako divadelního kritika v době svého působení. Tam byli jiní, povolanější, jako Šalda, Černý a další. Inscenace je hlavně o temperamentu, který u něj byl velmi specifický. A ten mu mnohdy v tom psaní bránil.“ Zobrazení Fučíka jako energického nezmara, kterého baví hra na kytaru a flirtování, je ojedinělé. Tvůrci jej nevidí jako ztělesnění utrpení za stranickou příslušnost ani velkého literáta. Je to jejich rozkošnický dialog s velkým romantikem.
