Německá režisérka a dramatička Katharina Schmitt, která se léta pohybuje po nejvýraznějších českých scénách (Divadlo Komedie, Činoherní studio, MeetFactory) a jejíž rukopis kongeniálně rozvíjí její stálý scénograf Pavel Svoboda, vytvořila ve Studiu Hrdinů adaptaci novely Thomase Manna o dvojčatech z bohaté mnichovské rodiny, pojmenovaných podle postav opery Valkýra. Siegmund a Sieglind pohrdají vším kromě sebe samých – Sieglindiným snoubencem i uměním, které studuje Siegmund – a jejich vztah je završen incestem, k němuž dojde právě po společném zhlédnutí Wagnerova díla. Režisérka v inscenaci uplatnila svůj charakteristický přístup – formální vedení herců, estetiku chladu, cit pro analýzu textu –, ale zároveň podnikla velmi riskantní krok. Ač by se zpočátku mohlo zdát, že hlavními principy výstavby díla bude hypnotický vývoj scén se smyslem pro detail a statičnost herecké akce s akcentem na Mannův text, Schmitt se rozhodla do činohry vsadit čtvrthodinový fragment z Valkýry v podání operních zpěváků, kteří jinak hrají rodiče dvojčat. Tato část je dlouhou expozicí k prudkému závěru v podobě erotického prolnutí tří postav – dvojčat a obhroublého snoubence. Režisérčino rozhodnutí užít Wagnera není náhodné. Nejen že se oba hrdinové v opeře zrcadlí a Mann s tímto momentem záměrně operuje, ale i sám Wagner jako pomyslný vrchol německé hudby zde představuje jediného tvůrce, jehož si ústřední postavy v podání Marie Švestkové a Ivana Luptáka váží a který jim dovolí proměnit jejich vztah.