Lucie Trmíková ukázala zuby – Martin Macháček, Rozrazil online

Rozrazilonline, Martin Macháček, 12/2/2014

Lucie Trmíková ukázala zuby
Studio hrdinů se ve svém mini projektu přesunulo z podzemí do částí Veletržního paláce, do kterých se vydává velmi zřídka či vůbec. Pro návštěvníky komentovaných prohlídek po Národní galerii připravil tým Kathariny Schmitt monodramatickou multimediální instalaci Ne Já. Text režisérka inscenovala s ironickým podtextem, který lze charakterizovat jako „doslovná ukázka toho, jak byl Samuel Beckett ukecaný autor“.
Performanci Ne Já tvůrci situovali do zadní části Malé dvorany (přímo v galerii se hraje např. Inscenace Kathariny Schmitt England, v níž Hynek Chmelař obklopený „unesenou“ Slovanskou epopejí prodává lidské orgány britského impéria). Ne Já v podstatě překoná okázale jednoduchou formou kterýkoliv jiný minimalistický projekt divadla. Základem produkce je totiž masivní projekce přes širokou zeď. Jediným motivem, který se na ní objevuje, jsou výrazně nalíčená ústa herečky Lucie Trmíkové, které freneticky s minimálními přestávkami chrlí přílišně existenciálně zatěžkaný text. Do toku slov hrnoucích se z úst vnikají krátká zastavení, jakési etudy, které jsou jedinou živou akcí. Figura ležící na vysokém piedestalu (Dagmar Jegerová nebo Kateřina Šteklová) v mezihře vyrazí pěst zpod černé plachty jako zombie z hrobu.
Tématem hry je cosi, co člověk nachází za smrtí nebo v místech, kde jsou jí živí poměrně blízko. Malou dvoranu galerie proměnila Katharina Schmitt ve smuteční síň krematoria, kde se sešli pozůstalí, aby uctili památku nebožky nebo možná všech zesnulých najednou. Deska se smutečním oznámením zůstává totiž anonymní. Úlohu úst lze tedy vyložit jako řeč plamenné rétorky, která se zamýšlí nad životem v jeho obecnějších souvislostech, či proslov vyšší entity, která si z věřících dělá trochu legraci obsahově nesouvislým a mnohdy zmateným tokem slov.
Hlas Lucie Trmíkové se v samotném prostoru díky akustickým dispozicím občas tříští do nesrozumitelných zvukových map. Nejostřeji a nepříjemně vyznívá otázka: „Cože?“ přerušující kontinuitu textu, která zaznívá před každou mezihrou s jevištní akcí. Instalace zároveň připomíná film inspirovaný inscenací z roku 1973 (s jediným rozdílem, že video je barevně invertované).
Text je také na mnoha místech velmi podobný, takže při každém přerušení není úplně jasné, zda inscenace náhodou nezačíná znovu. Ačkoliv má pouhých 25 minut, je pocit nekonečnosti rafinovaně vrstvený zdánlivě repetičními pasážemi. Pokud se soustředění upíná pouze na hypnotický pohyb rtů, které létají po projekční ploše a mnohdy mění i svou velikost, textse postupně rozplývá a rozmazává do jednolitého zvuku.
Ne Já je tedy velmi ironickým paradoxem a vzniklo, aby upozornilo návštěvníky Národní galerie, že se v jejím sklepě odehrávají (mnohdy nebývalé) divadelní produkce. O projektu Ne Já nelze asi uvažovat jako o plnohodnotné inscenaci, ale spíše jako o instalaci. Tvůrci jej také prezentují jako v podstatě jednorázovou akci, kterou uvedou pouze několikrát (zatím poslední je naplánována na 22. března 2014). Celek je ovšem maximálně minimalistický a je velmi náročný na pozornost. Přitom inscenace Studia hrdinů bývají dekadentně poetické.

http://www.rozrazilonline.cz/clanky/1168-Lucie-Trmikova-ukazala-zuby