Lehce přidušená Simone Weilová, Jakub Jiřiště, Mepass, 17/12/2014

Francouzská filosofka Simone Weilová se po zázračném prozření v útlém věku ocitla na stopě plnohodnotného životního naplnění. Vydala se po stopách své vize, ale během životního putování se jí nedařilo nic jiného, než neustále scházet z cesty, ztrácet správný směr a zkoušet nové zkratky, které končily v nepropustném houští. V zaslepené touze po naprosté jednotě myšlení a jednání Simone nakonec nepřestala být nepraktickou intelektuálkou, která si až příliš přála překročit svůj vlastní stín. Nakonec není nic bolestnějšího, než zjistit, že celý život byl promarněn blouděním s falešným vědomím, že revoluční cíl je na dosah.

Lucie Trmíková si pro svoji hru, v níž ztvárnila i hlavní roli, vybrala vskutku nevšední osud plný vnitřních protikladů a poutavé upřímnosti. „Zrání“ své hrdinky nesleduje prostřednictvím přímočarého příběhu, nýbrž volí u současných divadelních tvůrců stále oblíbenější formu pokleslého kabaretu. Hluboký vnitřní smutek z příliš pozdě poznané marnosti tak překrývá silná vrstva ironie a lačnosti po paradoxních situacích, která ovšem mnohdy dílo zavede na křehkou hranu mezi citlivou zpovědí a povrchní bulvarizací. Ve zvolené formě má toto nebezpečné klouzání určité své místo a snaha o zjednodušující recyklaci Simoniných životních zastavení věrně oživuje vtíravou komunikaci s typicky kabaretním publikem. Nicméně zůstává otázka, čemu vůbec v celkovém tvaru slouží obestřít intimní přehodnocení vlastního osudu vyzývavě dekadentním hávem.

Postava Simone v podání Trmíkové se v první polovině spíše ztrácí v příliš těžké konkurenci excentrických výstupů Saši Rašilova, jehož vplouvání do celé řady postav zdárně prověřuje jeho všestranné herectví. Poté Simone získá příležitost vystoupit v několika komických výstupech, v nichž jako rozená intelektuálka tvrdě naráží na praktický svět. Jednotlivé situace propojují její převzaté myšlenky, které spíše neuceleně variují Simonina základní dogmata.

Režisér a autor scénografie Jan Nebeský částečně zahání rozpačité dojmy nápaditým členěním scény a dramaturgií prostoru, jednotlivé inscenační nápady však spíše přešlapují na prahu samotné autorské interpretace hrdinčina odkazu, která nejsilněji zazní v úvodní scéně s bezradnými hrobníky. Jevištní minimalismus není příliš využíván k symbolické nadhodnotě, ale naopak snadno obětuje evokativní okamžiky, například když se Simone vydává na španělské pobřeží, musí být přítomen písek z pláže a charakteristický šum moře.

Nebeskému i Lucii Trmíkové v hlavní roli se podaří překročit tvůrčí nejasnosti až v poslední třetině inscenace, která graduje v působivém ponoru do samotného Simonina nitra. Herecky bravurně zvládnutý monolog doplněný působivým režijním nápadem zdařile předává pocit tísně z předčasného odcházení v momentu, kdy člověk teprve dostane šanci prozřít. Využití písku zde získává nový rozměr a umožňuje emočně přesáhnout přidušeně podaný osud výjimečné osobnosti, znásobit naléhavost jejích posledních slov. Výsledný pocit rezonuje i během nejpovedenější závěrečné písně s vynikajícím živým hudebním doprovodem Emila Viklického, které se daří apelativními slovy dotknout podstaty kabaretního umění. Teprve zde dochází k působivému propojení zvolené formy se ztvárněným životním osudem, který naštěstí v jevištním ztvárnění na poslední chvíli unikl tomu, aby vyzněl jako efektně zaobalené encyklopedické heslo. Tvůrci inscenace Mlčky křičet přeci jen probudí v pozoruhodné postavě dech života, jenž překonává jakákoliv fakta a citace.

http://www.mepass.cz/clanky/1620-recenze-lehce-pridusena-simone-weilova