Jsem tu zavřený v kleci… Můžete se mne dotknout… Dotkněte se mě… Zhruba těmito slovy začíná Karel Roden monodrama Sam v pražském Divadle Komedie. Česky lze název číst ve dvojím významu – odkazuje nejen ke jménu hlavní postavy, ale i k tématu produkce: být sám. Sam je před diváky programově sám. Mluví o tom, že je dobrovolně a celý rok zavřený v cele.
Zpovídá se ze svých stavů, konfrontuje sebe a své okolí. Nikdo jiný – kromě krátkého vstupu fotografa – se na jevišti po celou zhruba hodinovou produkci v představení neobjeví.
Rodenův výkon je fascinující. Na jevišti je jen pár rekvizit, v pozadí na horizontu se zdvihá velká bílá role papíru, jenž pokrývá i jeviště. Roden je v oranžové kombinéze. Mluví do diváků, mluví sám se sebou. Propadá se do stavů šílenství a zase se z nich vymaňuje. Je čím dál úzkostnější, autističtejší. Jako bychom sledovali lékařský experiment. Vše je viditelné, čisté, čitelné. I stavy šílenství.
Katharina Schmittová napsala svůj text inspirována slavnými performancemi tchajwanského, v New Yorku usazeného konceptualisty Tehching Sam Hsieha, který se skutečně ve své performanci nazvané Cage Piece nechal na přelomu let 1978 a 1979 na jeden rok zavřít do dřevěné klece vybavené pouze základními potřebami. Obdobně extrémních sólových projektů realizoval mezi lety 1976 až 1986 pět. Každý trval jeden rok.
Dramatička nezkoumala skutečné Hsiehovy pohnutky a už vůbec dokumentárně nezpracovává jeho performanci. Vychází ze stejné situace a tu analyzuje. Kdo je člověk uzavřený do samoty a prázdna? Kdo jsme my, kteří jsme ochotni jej veřejně sledovat? Kde je hranice voyeurismu a co je vůbec umění? Je herec/performer či vůbec člověk přitažlivý tím, co dělá a říká, nebo je pro nás atraktivní tím, že jde o slavnou celebritu, v tomto případě Karla Rodena?
Divadlo Komedie se právě základními otázkami existence člověka a smyslem divadla či vůbec umění ve svých produkcích zabývá – vzpomeňme na Spílání publiku. Toto je jen vyhraněný případ. Je symbolické, že éru letos končícího souboru Divadla Komedie v podstatě zakončuje tato sólová produkce.
Karel Roden je od počátku s ním spjatý. Jeho démonický, zdánlivě nespoutaný, ve skutečnosti však velmi intimní, autentický způsob hraní dokonale vystihuje podstatu osmiletého usilování této scény. Tedy dostávat se intelektuálně náročnou, výsostně uměleckou formou k podstatě bytí. Tato produkce je vybraným tématem člověka zavřeného rok v kleci snad až příliš výlučná, situace, již zkoumá, extrémní, v podstatě autistická, text a vyznění očekávatelné a v jiných dílech autorů 20. století rafinovaněji zpracované.
Karel Roden je však povyšuje svým hraním a nasazením na výsostně divadelní zážitek. Především díky němu je výsledek intelektuálně provokativní a emotivně silný.