Glosa: Ostrovy v Pustině unikly skanzenu strašáků totality / Jakub Novák, aktualne.cz, 13/10/2014

Málokterá osobnost undergroundu a její dílo se staly přenositelnými a upotřebitelnými i v nové době, bez dávky nostalgie. Pavel Zajíček je výjimkou, což dokazuje představení Pustina ve Studiu hrdinů.
„Černobílý“ totalitní systém padl a jen nedlouho potom ho (nepřekvapivě) následoval český underground, respektive jeho odkaz a vliv. Nové kapitalistické realitě se někdejší disent nebyl schopen – či ochoten – postavit, či se vůči ní nějak zásadněji vymezit, což nevyhnutelně vedlo v proměnu ve skanzen osobností upomínajících tu a tam na historické strašáky a žijící spíše v čase minulém.

Málokterá jeho osobnost či dílo se staly přenositelnými a upotřebitelnými i v nové době, bez nutnosti přibrat řádnou dávku nostalgie – a právě jednou z takových světlých výjimek je bezesporu osoba a tvorba básníka, textaře, hudebníka a výtvarníka Pavla Zajíčka, jak ostatně dokazuje aktuální představení Pustina, premiérově uvedeného ve Studiu Hrdinů v rámci festivalu …příští vlna / next wave….
Celý projekt vychází ze Zajíčkových sbírek z osmdesátých let, doplněných citacemi ze spisu, který proti němu a jeho kolegům z undergroundové scény vedla komunistická Stb. Své básně v průběhu představení cituje sám Zajíček – intimní a mnohdy lyrické texty, které jsou produktem Zajíčkovy bohaté představivosti a obrazotvornosti, proplouvají prostorem doplněné o expresivní vizualizace, často nervní a podvědomě znepokojující videa, která zároveň člení celé představení na šest celků (Město, Cesta, Les, Noc, Moře, Pustina), jež se ale nechovají jako ostrovy, ale naopak se velmi přirozeně a nenuceně prolínají. Silné zázemí Zajíčkovým slovům poskytuje také hudba DG 307, kteří hrají v rámci představení živě a extrémně různorodě.

Kromě samotného autora básní se na pódiu objevují ještě Miloslav Mejzlík, jenž zde působí trochu jako ad hoc doplněná postava určená k zastoupení charakterů, které není zbytek osazenstva s to pokrýt, a dále potom Halka Třešňáková a Jiří Maryško.
Zatímco Mejzlík je možná jedinou slabinou celého představení a jeho výstupy místy upadají do tuctovosti a nudy, Třešňáková a Maryško spolu svádějí mimořádně přirozenou a živou interakci. Zejména potom Maryško, který prochází celým představením polonahý, je živlem nacházejícím jediné limity uvnitř sebe; neberoucí ohled na okolí, silný a divoký, přesto v konci tak zranitelný (a koneckonců i zraněný). Třešňáková tu zase mistrně proplouvá výrazně odlišnými charakterovými rovinami a více než vydatně doplňuje do představení ženský element, osudovost a konečnost.

Prakticky každá jednotlivá součást projektu by mohla velmi dobře fungovat jen sama o sobě. Navzdory osobitosti a síle jednotlivých zmíněných částí, ze kterých se celý projekt Pustiny skládá, by jeden čekal minimálně třecí plochy mezi nimi; k tomu však díky velmi dobře odvedené režisérské a dramaturgické práci nedochází.
Za to, jakým způsobem se v Pustině daří skloubit intimitu s výpravností, expresivnost s introverzí a jak se do ní daří navzdory určité všudypřítomné temnotě vpasovat i trochu humoru, si zaslouží režisér Miroslav Bambušek, stejně jako Zuzana Krejzková, která má na svědomí výpravu a dramaturg Jan Horák velké uznání.
V podzemí Veletržního paláce je totiž díky nim možné zažít zkušenost výrazně přesahující to, na co je divák v tuzemsku zvyklý…

http://magazin.aktualne.cz/kultura/divadlo/glosa-ostrovy-v-pustine-unikly-skanzenu-strasaku-totality/r~446ad6c052e011e4b57a0025900fea04/