Karel Dobrý se jako vypravěč nezastaví v nepřetržitém monologu. Sekunduje mu trio vil Gabriela Míčová, Marie Švestková a Petra Lustigová. Dobrý jako Céline nevystupuje z role. Chrlí nadávky, rasistické výhružky. Nejsilnější je ve chvílích, kdy je postava ironická a komentuje vztah k ženám, kterým nerozumí a po každém flirtu by se nejraději ženil. Je agresivní, impulsivní, neromantický, zahleděný do svých kontroverzních myšlenek i filosofickým konstruktům, kterými se vysmívá výrazným „ismům“ 20. století (v poslední části zejména existencialismu).(…) Premisou Pěchoučkovy a Horákovy inscenace je vztah objektu a prostoru. Herec ani minimalistické jednání či samotné vyprávění se tak v mnohých situacích nestává jeho předmětem zájmu. Citlivě nakládá se světlem a tím, jak na něj reaguje tělo. Scénografii zasadil do schodiště, které jinak slouží jako elevace. Světlo doslova rozkrajovalo siluety po kaskádě. Někdy pracuje pouze se světlem prokládaných letmými promluvami. Silným obrazem tedy byla výpověď o psychadelii jazzu. Profilovými světly rovnoměrně vykryl betonovou plochu na vrchu zadního prospektu. Pouhým přepínáním jednotlivých vysvícených obdelníků a jejich překrýváním docílil atmosféry „měst neonů“. Dobrý v chirurgické zeleni a „víly“ v bílých spodničkách vystupovaly z jednotné červené koberců a jediného objektu na scéně. Zešikmená kruhovitá plošina symbolizuje gramofon, který propojuje vyprávění se skutečností. Trojice těl ležících jako memento na červené vinylové desce, otáčených Dobrým skoro jako otrokem, přehrála příběh nesmiřitelného filosofa i rasisty.