Církev – Jakub Škorpil, nadivadlo.blogspot.cz

V Célinově Církvi ve Studiu Hrdinů se znovu se ukazuje (stejný pocit jsem měl ze Samoty… v Komedii), jak se Michal Pěchouček dokáže podřídit tématu, textu i prostoru. Vše na jevišti se zdá být logické, přirozené a nenásilné. Opět jsem obdivoval, jak se nebojí ticha, prostého gesta nebo zastavení herce v akci i prostoru. Jak dokáže vybraně, s patrným výtvarným cítěním, stavět mizanscénu a jak zvládá i velký a ne zrovna vlídný prostor, který nezaplňuje, ale vyplňuje a doplňuje s použitím jeho přirozených dispozic.
Pěchouček v Církvi staví zejména na civilním (nikoli civilistním) výkonu Karla Dobrého. Jakkoli to může v souvislosti s L.-F. Célinem působit paradoxně, je Dobrého základním naladěním dětský údiv a hravost. Je překvapován svou schopností psát, je okouzlen sám sebou a je udiven, že svět jeho myšlenky tak špatně pochopil (skrytá ironie je přitom dávkována velmi decentně). Karel Dobrý přesně a jemně variuje odstup a prožitek, přičemž se tentokrát zcela obejde bez silovosti a exprese. Sledovat jeho tvárný a přitom velmi umírněný (a podřízený) výkon a schopnost přednesu je vskutku radost.

http://nadivadlo.blogspot.cz/2012/12/skorpil-cirkev-studio-hrdinu.html