Bod na ploše, Josef Mlejnek, Divadelní noviny, 15/3/2015
Studio Hrdinů si v katakombách Veletržního paláce během několika let vydobylo pověst nekonformního komorního divadla, které se v úsporném až minimalistickém odění věnuje inscenacím dramat nebo dramatizacím literárních děl s výrazným filosofickým či teologickým přesahem. Výjimkou není ani inscenace Marbot, neboť jde o volný scénický přepis stejnojmenného románu Wolfganga Hildesheimera, autory scénáře a režiséry jsou Jan Horák a Michal Pěchouček.
Kniha německého spisovatele je fikcí, jež má ctižádost být vnímána jako životopisný dokument. Hlavní postava měla žít v první třetině 19. století a stát se proslulou kontakty s velikány doby a vytříbenými rozsáhlými znalostmi z oblasti umění. V úvodu představení tak slyšíme působivé výklady známých výtvarných děl – od Botticelliho po Rembrandta – a obrazoborecky jsou k nim promítány prázdné světelné obdélníky. Velký obdélníkový rám s podvozkem se pohybuje i na scéně a patrně má sloužit jako předěl mezi skutečností a iluzí, mezi vědomím a podvědomím, neboť ve hře je také incestní vztah mezi Marbotem a jeho matkou (Petra Lustigová).
Hlavní roli režie svěřila neherci, filmovému dokumentaristovi a performeru Bohdanu Bláhovcovi. Jeho dvojí handicap, o němž sám dokáže otevřeně hovořit, se mohl proměnit v divadelní ctnost patrně pouze v romantickém paradigmatu velikého ducha v osláblém, zkrušeném těle. To by ovšem byl tanec na jiné veselce. Má snad ve fikci, která nám chce vsugerovat, že je „skutečná“, svůj význam, že zadrhávání i omezená motorika hlavní postavy jsou skutečné?
Ať tak či onak, Marbotovy rozhovory o procesu, o podnětech a také o smyslu tvorby – Umělec hraje na naši duši, kdo však hraje na duši umělcovu? – jsou živé především díky Jiřímu Štréblovi, který ztvárnil postavu dotazovaného J. W. Goetha. Herec je chodící živou bustou velikánovou: velká hlava, v županu a v domácích trepkách. Především však dokáže zaujmout jemnými ironickými „odstupy“ k tomu, co postava říká. A také až vedle Štrébla získává Bláhovcova herecká insitnost jakési nechtěné eckermannovské kouzlo. Minimalismus je někdy ošemetná věc: bod na ploše může vše k sobě magicky přitahovat – nebo se na ní jen vyskytuje. Při premiérovém představení Marbota platilo častěji to druhé.
