Blízká setkání křehkého druhu, Martin Macháček, Rozrazil, 2/4/2015

V rámci cirkulace tvůrčích celků Studia Hrdinů měla premiéru inscenace Marbot dvojice Jana Horáka a Michala Pěchoučka. Dramatizace románu Wolfganga Hildesheimera je křehkým podobenstvím protínajícím současnou, minulou a možná i budoucí diskuzi o smyslu umění, tvorby či snahy formulovat „krásu kolem“.

Mladý spisovatel Marbot (Bohdan Bláhovec) mizí ze života své matky (Petra Lustigová), s níž vede zvláštní incestní poměr. Jakmile vztah ukončí, navštíví stárnoucího, poněkud unaveného a především narcistního velikána J. W. Goetheho (Jiří Štřébl). V jeho sídle s ním dlouze hovoří o umění, nutkavé potřebě tříbit myšlenky do komplexnějších celků, případně přetvářet skutečnost do obrazů.

Inscenace Marbot pokračuje v tematických i estetických tendencích, kterou tvůrčí tandem Horák – Pěchouček nastavil již prvním projektem ve Studiu Hrdinů Célinovou Církví. Stejně jako v předešlých inscenacích je pro ně podstatný obrazový monument, jehož vizuálními variacemi v mizanscénách vrství významy a podkládají komplexní textové plochy. Jejich obvyklé prostorové východisko – symetrie – v posledním počinu získává ještě o něco výraznější a konkrétnější kontury. Jednak o ní Goethe nadšeně mluví v jedné z promluv a velebí její dokonalost, druhak tematizuje vzhlížení k ideálům jako „zlatý řez“ či preciznímu zobrazení obecně. Prostor dělí na poloviny kovový rám, jehož natáčením se v kombinaci se stínohrou prostor proměňuje. Linie rámu pod různými úhly a způsoby svícení (ať již ve spojení s projekcí objektů, obrazů klasiků i digitálních hrátek; profilovými výřezy, případně světly jako takovými) vytváří unikátní pohledy do nových, netušených míst. Diskuze o kultuře a kulturnosti, při které herci sedí před projekcí fotografie obřího křesla ze sbírek Národní galerie, vyznívá o to úsměvněji, protože samo divadlo se v „chrámu umění“ nachází.

Literární zahuštěnost textu, jeho nepřetržitý tok bez možnosti si od něj jakkoliv odpočinout (což je legitimní) interpretují herci s nebývalou lehkostí. Inscenace je místy natolik křehká, že pod vahou témat praská. Přesto výraz, jevištní akce, ale i ironie jsou inscenátory nastaveny velmi subtilně. Bohdan Bláhovec, jinak dokumentarista, který s divadlem nemá zas tak mnoho společného (nicméně se objevil v erotické alegorii v Meet Factory Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, už asi budu) působí vlastní autentickou silou. Netáhne jej samovolně nebo každopádně ke dnu – právě naopak. S lehkostí vypráví komplikované filosofické traktáty, jako by mu byly vlastní. Jeho existence narušuje velmi stabilní a jistě vystavěný Olymp velkého básníka, který se obklopuje pouze kvalitním uměním a tím pádem mu uniká cosi „přirozeně ošklivého“. Marbot vnáší do jeho života i úvah zprvu zdravý chaos a podporuje tím Goetheho snachu Otýlii (Eva Hacurová) v jeho lehkém znejišťování. Štréblův Goethe překypuje samolibostí, všechny komplimenty jej nadnáší, byť se snaží působit skromně. Navíc se ze své pozice stává mudrcem hlásajícím nepřetržitě pravdy o tvorbě a Marbota kupř. proškolí vynikajícím tvrzením, že „mu chybí naivita a rozhodnutí se prosadit bývá i za cenu toho, že vznikne něco zbytečného“. Načež mu Marbot s bezprostřední upřímností odpoví, že „naivitu bolestně postrádá“. Se stejnou jemností jako se v inscenaci mluví o kultuře, fungují i mnohdy silné vztahy mezi postavami, což inscenátoři nepustí celou dobu.

Marbot zapadá do řady inscenací ve Studiu Hrdinů tematizující vztah jednotlivce k celku a jeho úloze v něm. Horákova a Pěchoučkova inscenace s decentním vizuálem vnáší do Veletržního paláce, podobně jako Bláhovcova postava do Goetheho života, ozvláštňující prvky – cosi, co ve Studiu Hrdinů ještě nebylo. Zrychlení začátku a možné zjemnění textových ploch (nikoliv inscenace jako takové; ta už by se svou lehkostí rozplynula) by z jedinečného, velmi niterného zážitku učinilo skutečnou meditaci.