Bílí psi a černý kočky
„Kamarádíček už neukazuje svoji slušnost a vzdělanost, kterou ho bílí naučili. Už mu zase z očí kouká ten starej dobrej kanibal.“
Cesta k předsudkům a podléhání rasovým stereotypům je jednoduchá, podobně jako základ našeho příběhu. Zjednodušování, generalizace a bagatelizování v nás dokáží hluboce zakořenit kulturní ignoranci a nepochopení, které vyplouvají na povrch v místy nadreálně laděném detektivním příběhu Davida Jařaba. Má v sobě bílý Evropan zakořeněné předsudky nebo jen znovu ožívají spodní proudy mentálního fašismu v nás?
Afričan Akin Musa přišel ve své vlasti o ženu a dítě a nyní „v srdci Evropy“ navázal nový vztah s běloškou. Jednoho dne policie našla jeho partnerku mrtvou a Akin spíše než na svůj žal, musí myslet na to, jak se obhájit. Atmosféra v cele předběžného zadržení je o to tíživější, že v prouduvzpomínek a výčitek se zjevuje postava jeho mrtvé africké ženy; jeho vnitřní hlas, který zpochybňuje hodnoty evropského štěstí a úspěchu, za kterými se vydal.
Nová hra Davida Jařaba je příběhem o vině a nevině, o předsudcích a empatii, ale především o komplikovanosti těchto entit v kontextu postkoloniálního vývoje světa.
Titulky vznikly za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu.
ohlasy:
Davidu Jařabovi nelze upřít, že téma promýšlí v souvislostech historických, psychologických i symbolických. Nemožnost kulturního dorozumění dostává občas paradoxní a humorné rysy. (…) Kromě češtiny se na jevišti mluví francouzsky, zaznívá Akinova africká mateřština a ke slovu se dostane i jeho černošský temperament. Režisér, který se angažuje v českém surrealistickém hnutí, se logicky opírá také o iracionální momenty lidské povahy, její nevědomou, „zvířecí“ podstatu. (…) Autor a režisér inscenace ví o instinktivním rasismu v nás mnohé, promýšlí je − jak je zřejmé z rozhovoru v programu − i v metafyzických souvislostech viny.
Marie Reslová, HN, 21/3/2016
Jařab (tímto) odvážně balancuje v dialogu sám se sebou: odhaluje předsudky, zároveň servíruje jiné – a velmi přímo. To je ve chvílích, kdy je společnost nemocná, nezbytné. Ostatně, podbízivost směrem k intelektuální elitě není tentokrát Jařabovou ambicí. Naopak se někdy odhodlaně potácí na hraně, když nastavuje čecháčkovi zrcadlo a obnažuje další témata, jejichž závažnost je až nestoudně často marginalizována: vnímání ženy jako děvky a vulgarizace její podstaty na sexuální objekt, nízká sebedůvěra muže a národa. A i kdyby mělo jedno prase závidět druhému, že jeho bahno čvachtá lépe, neodpouští se. (…) Závěrečný smích je pláčem a smířením, rozhlédni se kolem, katarze ještě musí proběhnout.
Kateřina Mrázková, Literární noviny, 25/3/2016
derniéra: 25. listopadu 2017
